Ideální vzdělávání pro ideálního člověka v ideální společnosti

Ústava, Utopie a Sluneční stát. Jak si vzdělávání představují autoři různých literárních děl popisujících utopii?

Platón, Thomas More a Tommaso Campanella (zrcadlen). Původní malby © Raffael Santi, Hans Holbein mladší a Francesco Cozza skrze Wikimedia Commons.

Začteme-li se do historické socio-politické literatury, mezi různými díly, které někdy chválí, jindy zase kritizují tehdejší politické útvary, nalezneme specifický žánr literatury, a to literaturu utopickou. V takových dílech autoři typicky popisují ideální stát a to, jak funguje společnost v takovém státě žijící. Tento žánr lze interpretovat v různých rovinách — můžeme tato díla považovat za kontrast k prostředí, ve kterém autor žil, za politickou satiru nebo například za jakýsi návod k optimalizaci společnosti jako takové. V tomto článku je uchopuji jako popis toho, co si autoři představovali jako ideál, ke kterému bychom měli směřovat.

Každý z následujících ideálů se do různé hloubky věnuje konceptu vzdělávání a vzdělání v souvislosti s popisem toho, jak společnost žijící v příslušných „ideálních státech“ funguje. Lze si povšimnout toho, jak se novější díla inspirují staršími, ale přesto si ponechávají unikátnost, která odráží prostředí, ve kterých vznikají a autorovo vlastní přesvědčení o tom, jak by vzdělávání mělo probíhat a jak by pak mělo vypadat vzdělání z něj vycházející.

Primárním záměrem tohoto článku je popsat jednotlivá pojetí vzdělávání a vzdělání autorů, nemohu si však pomoci od propojování těchto konceptů s jejich moderním pojetím, což může ve výsledku vypadat bizarně. Zdůrazňuji tedy to, že tento článek je mojí interpretací těchto textů a pokud čtenáře téma utopie zajímá, velmi doporučuji si tato díla přečíst, jelikož jsou krátká, zábavná a snadno čitelná.

Platónova Ústava

Platón dělí společnost ve svém díle popisujícím ideální obec na tři vrstvy — vrstvu výrobců, tedy řemeslníků, obchodníků a zemědělců, vrstvu strážců, kteří chrání obec a vrstvu vládců, filosofů, kteří obec řídí. Každý z těchto stavů dosahuje jiného vzdělání v souvislosti na tom, kterou roli v obci plní.

Vrstva výrobců je v této oblasti poněkud opomenutá, v Ústavě se o jejím vzdělání téměř nehovoří. Tato vrstva získává vzdělání na základě řemesla, kterému se věnuje.

U vrstvy strážců Platón hovoří o dvou rovinách vzdělávání — strážci se musí vzdělávat gymnasticky a udržovat si zdravé, krásné tělo, a také múzicky. Zajímavým bodem, který v pasáži o výchově strážců představuje je cenzura bájí. Platón zatrhává vyprávění o bozích a hrdinech, ve kterém jsou si tyto postavy navzájem rivaly, ubližují si a škodí. Učiní tomu tak na základě toho, že dětem z vrstvy strážců by se neměla vnukovat myšlenka násilí jednoho vůči druhému, jelikož v útlém věku by se v nich tento koncept mohl usadit jako to, co je normální a běžné.

„Chceme-li vůbec lidi přesvědčit, že se žádný občan nemá nikdy chovat vůči jinému občanu nepřátelsky a že to není zbožné, je nanejvýš třeba, aby takovéto věci říkali dětem hned už jejich dědové a báby a pro starší mládež, aby také básníci byli nuceni skládat vyprávění s právě takovým obsahem.“ (Platón, 1993, s. 109)

Múzická výchova má za cíl formovat duši a pěstovat ve strážci harmonii, která předchází zdravému tělu, které strážci pěstují skrze gymnastickou výchovu. Gymnastickou výchovu mají strážci od dětství a pokud chceme uvažovat o tom, jakou formu taková výchova má, můžeme se obrátit na další pasáž z díla:

„Nevzpomínáš si, že i do války, jak jsme to řekli, je třeba chlapce vodit na koních jako diváky, a je-li snad někde bezpečno, přivádět je do větší blízkosti a dávat jim jako štěňatům ochutnávat krev?“ (Platón, 1993, s. 350)

Označování chlapců jako diváků je indikací frontální formy výuky, součástí je však také přímý kontakt s tím, co se chlapci mají učit, takže výuka má i praktickou rovinu.

K tomu, aby se ze strážce stal vládce, je třeba aby prošel dlouhou řadou vzdělávání. Platón tvrdí, že svobodný člověk se nemůže učit žádné nauce ve spojitosti s otroctvím, protože to, co se naučí násilím mu v duši nezůstane, a proto je třeba aby se vzdělávalo hrou. Radí, že by se u mladých měli sledovat přirozené sklony a věnovat pozornost tomu, kdo projevuje „největší obratnost“. Takové je pak třeba zařadit do zvláštní skupiny. Vytvoření speciální skupiny pro ty nejvíce nadané lze interpretovat jako to, že už Platón měl představu, že ve výchově lze narazit na žáky s různou úrovní nadání, a že někteří z nich mohou mít specifické nároky, ke kterým je třeba přistupovat jiným způsobem.

Za nejdůležitější schopnost vládce lze považovat kapacitu k tomu poznávat pravdu. Taková kapacita není kultivovaná skrze poznávání světa smyslovými vjemy, nýbrž skrze rozumové poznávání. Schopnost uchopit pravdu je přirozeně daná, ale je třeba je umět používat. Rozvíjení této schopnosti lze trénovat skrze dialektiku, která je finálním stupněm vzdělávání filosofa.

Pomineme-li otázku, zda by předmětem našeho současného vzdělávání mělo být rozvíjení schopnosti poznávat pravdu skrze rozum, dialektika (v Platónově pojetí) by se mohla osvědčit jako slibná metoda v moderním pojetí vzdělávání. Lze v ní sledovat rozvoj kritického myšlení a podklad k informační a mediální gramotnosti, jelikož jejím jádrem je kladení si různých otázek o předmětu sporu a také uchopení předmětu sporu v souvislosti se širším kontextem.

(Pozn. autora: Mrzí mě, ale v této chvíli nerozumím konceptu dialektiky natolik, abych ho sebevědomě vysvětlil čtenářům. Prosím, přečtěte si to sami nebo se obraťte na experty…)

Moreova Utopie

Utopie je dílo mnohem mladší než Platónova Ústava, a také o poznání méně vlivné. Přesto je to právě tento fiktivní stát, jehož název se dnes používá jako obecné označení konceptu ideálního státu. Utopie jako politická organizace společnosti je rozdělena do dvou tříd — řemeslníků a vzdělanců, vládnoucí útvar má podobu syfograntů volených lidem jako reprezentantů, traniborů, kteří slouží jako rada a vladaře, kterého tajně volí syfogranti z možností prezentovaných na základě výběru lidu.

V Utopii je jedno zaměstnání univerzální pro všechny, a to rolnictví, ve kterém se vzdělává každý člověk od dětství. Tato výuka probíhá frontálně ve školách, ale také prakticky prostřednictvím výprav na pole, kde si děti sami zkoušejí fyzickou práci. Mimo rolnictví se pak učí řemeslu, a to typicky rodinnému, pokud to však někoho táhne k řemeslu jinému, může být adoptován do rodiny, která toto řemeslo praktikuje. Jeden člověk se může vyučit ve více řemeslech a také je provozovat. Zároveň nejsou limity pro to, jaká řemesla mohou dělat muži a jaká ženy, ačkoliv se bere ohled na rozdíl mezi jejich fyzickou zdatností.

Určitá skupina obyvatel je zproštěna práce a věnuje se pouze studiu. Ten, kdo do této skupiny náleží se vybírá z těch, kteří v dětství vykázali nadání ke svobodným uměním — středověkým septem artes liberales, tedy gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii a hudbě. Jestliže ti, co se vzdělávají ve vědách zklamou, ztratí své osvobození od práce a stávají se znovu řemeslníkem. Naopak, pokud se nějaký řemeslník úspěšně věnuje studiu ve volném čase, lze ho přeřadit do třídy vzdělanců. Z této třídy vzdělanců se pak vybírají již předem zmínění reprezentanti vládnoucího útvaru.

Vzdělávání je právě to, čemu se většina utopijské populace věnuje ve svém volném čase. Každý si může vybrat, v čem se chce vzdělávat, nebo se také nemusí vzdělávat vůbec. Uchopení vzdělávání jako něčeho, co lidé sledují jako zájem nebo formu zábavy, kterou praktikují po celý život připomíná moderní koncept celoživotního učení. To zahrnuje nejen formální vzdělávání, ale jakékoliv vzdělávání, kterému se člověk podrobuje v průběhu celého svého života.

Vypravěč díla, Rafael Hythlodaeus, také popisuje, jak přivezl do Utopie knihy v řečtině a jak si utopijští vzdělanci neobyčejně rychle osvojila řecké písmo i jazyk. Chválí jejich schopnost si rychle osvojit to, co je jim nové a vidí jejich snahu o poznání jako ctnostnou, což opět odráží stejný ideál, ke kterému se obrací Platón.

Campanellův Sluneční stát

Sluneční stát je veden jedním vládcem, který má tři spoluvládce. Mezi tyto spoluvládce patří i Moudrost, která dohlíží mimo jiné i na výchovu a vzdělávání. Vládcem se stává ten, kdo je nejvíce učený.

Nejvýraznějším rysem Slunečního státu, který lze v oblastí vzdělávání zdůrazňovat je architektura celého města. Město je totiž obehnáno sedmi zdmi, které na sobě nesou veškeré lidské poznání a lidé v něm žijící, jsou tedy neustále vystavování vědomostem v prostředí, ve kterém tráví každý den. Uspořádání vědomostí na zdech je pak odrazem kategorizace tehdejších věd a tyto vědomosti jsou rozšiřovány vysíláním výzkumníků z města do světa.

Zdi také slouží jako základní vzdělávací nástroj pro vychovatele:

„Ve věku od dvou do tří let se děti na procházkách okolí zdí domů učí mluvit a znát abecedu, jsou rozděleni na čtyři skupiny, které opatrují a vedou čtyři starci.“ (Campanella, 1979, s. 15)

Děti tráví s matkami čas do dvou let a poté přechází do péče vychovatelů. Výuka probíhá od útlého věku a je frontální. Děti prochází od osmi let tělovýchovou, zároveň se učí také zemědělství a vystavovány různým řemeslům, aby se u nich projevily jejich přirozené sklony. Zemědělství ani řemesla nejsou vnímána jako podřadná, ale jako práce hodné úcty. Každý pak dostává práci tam, kde měl největší úspěch.

Campanella popisuje člověka jako od přírody nadaného a chápavého a označuje zaměření na jeden obor jako úzkoprsost. Memorizaci vědění považuje za podřadnou a klade důraz na porozumění. Podobně jako v Utopii, i ve Slunečním státě lze sledovat myšlenku odpočinku jako času, který je věnován poznávání.

Z těchto tří děl si můžeme odnést to, že vnímají člověka jako přirozeně schopného a zvídavého. V ideální společnosti není každý člověk učen tomu stejnému, nýbrž tomu, k čemu má vlohy a k čemu ho srdce táhne. Můžeme si povšimnout, že vzdělanost je vnímána jako klíčový předpoklad pro postup do vrstev společnosti odpovědných za vládu, můžeme tedy o těchto útvarech hovořit jako o epistokracicích. Všechny ideály státu do jisté míry vykazují formy vzdělání, se kterými se můžeme setkávat i dnes.

V Utopii i Slunečním státě je patrný vliv Ústavy, všechna tři díla však prezentují unikátní pohled na proces vzdělávání a mohou sloužit jako podklad k diskusi nad tím, jak má ideální vzdělávání vypadat.

Seznam použitých zdrojů

Campanella, T. (1979). Sluneční stát (2. vyd., (v MF 1.), přeložila Jiřina MOHYLOVÁ, přeložil Otakar MOHYLA). Mladá fronta. http://www.ndk.cz/

More, T. (1978). Utopie (Vyd. 2., (v Mladé frontě 1.), přeložil Bohumil RYBA). Mladá fronta. https://search.mlp.cz/cz/titul/utopie/4460625/#/getPodobneTituly=deskriptory-eq:177240871-amp:key-eq:4460625

Platón. (1993). Ústava (přeložil Radislav HOŠEK). Svoboda-Libertas.