MeMo #7 — Cíle

Cíle jsou všudypřítomné, ale většinou toho o nich moc nevíme, dokud není pozdě.

Zdravím Vás u sedmého vydání MeMo!

Poznámka: Tento článek si můžete přečíst zde na Substacku, kam jsem přesunul své psaní a zároveň se případně přihlásit k odběru, aby Vám neutekly další články o mentálních modelech a chytrých poznámkách.

Dnes si rozebereme cíle, protože ty tvoří obrovskou část našich životů a ovlivňují velkou spoustu našich rozhodnutí. A ne jen profesionálních, ale taky osobních.

A bude to pravděpodobně způsobem, který nečekáte.

Co jsou to cíle?

Než si odpovíme na otázku, co to jsou cíle, nejprve začneme u jejich blízkého, ale přesto vzdáleného příbuzného. A tím jsou sny. U těch to zpravidla začíná. Sny jsou přání toho, co bychom v životě chtěli. Pokud člověk netrpí psychickými problémy, sny jsou pro něj naprosto samozřejmé. Máme je od dětství až do smrti, akorát se v průběhu života mění objekty naší touhy.

Sny jsou až dalším krokem. Cíl vzniká, když si určíme jednotlivé kroky, kterými budeme usilovat o dosažení svého snu. Sen tedy proměníme na cíl tím, že si vytvoříme plán.

Cíl bez plánu je jen přání. — Antoine de Saint-Exupéry

Cíle jsou tedy výsledky, kterých chceme dosáhnout.

Důležitost cílů

Dosahování cílů je považováno za velmi důležité. Jak moc? Odvětví softwarových aplikací zaměřujících se na produktivitu vydělává odhadem 47 miliard dolarů ročně. Představte si to. Cíle jsou tak důležité, že lidé platí 47 miliard dolarů ročně za to, aby své cíle měli přehledně uspořádané, vždy po ruce a sdílené s někým dalším.

Je to ale docela dobře pochopitelné. Dosahování cílů může být velmi zisková záležitost. A důležitost cílů se dále zvyšuje, protože čím dál více pronikají z profesního života do toho osobního. Bucket listy přetékají přáními a máme pocit, že pokud nesplníme velkou část z nich, umřeme nespokojeni. Chceme navštívit všechny kontinenty, vidět naživo finále Ligy Mistrů, koupit si vysněné auto, jako bychom snad měli měli mít na smrtelné posteli pocit, že když to nezvládneme, bude to vlastně stejné jako bychom snad vůbec nežili.

A právě to nás vede k tomu, že cíle můžou být velmi problematické.

Dva druhy cílů

Cíle nejsou jedny. Dělí se na dva druhy. Zaostávající (lagging) a vedoucí (leading). Někde najdete zaostávající a vedoucí metriky nebo indikátory a James Clear je ve své knize Atomové návyky (souhrn) nazývá cíli a systémy. Ať už je ale nazveme jakkoliv, ve výsledku jde o to samé.

Zaostávající cíle

Dalo by se říct, že jde o tradiční pojetí cílů. To, které lidi myslí, prakticky kdykoliv se o cílech začne mluvit. Jde o výsledky, kterých chceme dosáhnout. Ideálně v podobě SMART, což je cíl, který je Specific (specifický), Measurable (měřitelný), Achievable (dosažitelný), Relevant (relevantní), Time-bound (časově ohraničený). Prodat letos určité množství knih, vydělat určité množství peněz, získat určitý počet followerů, dosáhnout určitého množství poslechnutí podcastu, vyhrát určitou trofej, zvýšit podíl na trhu. Asi chápete.

Jde o zaostávající cíle proto, že zaostávají za činností, která k nim vede. Pokud chcete například prodat určité množství knih, nejprve knihu musíte nějakou dobu psát, poté musíte najít vydavatele, promovat ji, a až úplně nakonec můžete doufat, že se prodá dostatek výtisků, abyste splnili svůj cíl.

I když jde o převládající formu cílů, je z několika zásadních důvodů problematická.

Na zaostávající cíle nemáte přímý vliv. Zaostávající cíle jsou pouze důsledky toho, co děláte. Samozřejmě můžete ovlivnit kvalitu toho, co děláte a zvýšit pravděpodobnost, že se Vám podaří své cíle splnit. Ale nakonec to nebudete Vy, kdo udělá na nikom nezávislý poslední krok k výsledku. Budou to zákazníci, potenciální sledující, posluchači, budete závislí na tom, jak se připraví soupeř. Vítězové i poražení mají stejné zaostávající cíle, a když si zaostávající cíle volíte, není možné říct, jestli uspějete. Soustředit se na ně je podobné, jako kdybyste hráli fotbal a snažili se vyhrát tím, že se budete celý zápas dívat na výsledkovou tabuli. To věděl i vynikající kouč amerického fotbalu Bill Walsh, který razil filozofii Standardu výkonu. Standard svého výkonu je tou jedinou věcí, kterou můžete ovlivnit. A když uděláte všechno jak nejlépe můžete? Skóre se o sebe postará samo, což je taky název, který shrnuje jeho koučovací filozofii.

Hédonický běžecký pás. Když se zeptáte lidí, jak se cítí na stupnici od jedné do deseti, většina Vám řekne, že na 7 z 10. I vítězové loterie po jednom roce od výhry. Představte si, že vyhrajete množství peněz, které od základu změní Váš život, ale stejně se po roce cítíte na 7 z 10. Proč ani finančně naprosto dokonale zajištěný život nezpůsobí dlouhodobý pocit na 10 z 10? Protože si lidský mozek zvykne skoro na všechno.

Důsledkem toho je, že dříve nebo později začneme chtít více pozitivních věcí (nebo méně negativních), abychom se opět dostali do stavu 10 z 10. Jenže dosažení cíle způsobí ten pocit 10 z 10 jen na krátkou dobu. Poměrně rychle se zase dostaví pocit prázdnoty a mírné nespokojenosti. Najednou nám totiž začne chybět cíl, za kterým jít a na současný stav si velmi rychle zvykneme. Ano, opět 7 z 10. A tak si najdeme větší cíl. A pak ještě větší. Většina lidí se žene za dalšími a dalšími cíli, protože si myslí, že je dosažení toho dalšího už opravdu udělá šťastnými. Dokud ale nezmění přístup, větší cíle jim trvalé štěstí nepřinesou. (K tomu proč ne se ještě dostaneme.)

Důsledkem hédonického běžeckého pásu jsou mimo jiné i krize středního věku. Lidé žijí pro zaostávající cíle, až na ně zhruba někde mezi 40. a 50. rokem života dolehne uvědomění, že jsou smrtelní a oni začnou přemýšlet nad tím, jak celý život žili a k čemu jim to bylo. A tak se vzepřou a kompletně promění svůj život. Bohužel to ale většina z nich udělá způsobem, který je ke krizi středního věku dovedl. Spálí mosty, koupí si motorku nebo sportovní auto, splní si cíle, které měli celý život a čekají, že odteď už budou šťastní. Oh, boy…

Inflace životního stylu. Inflace životního stylu je dalším projevem skutečnosti, že si dokážeme zvyknout skoro na všechno. S postupným růstem výdělků si kupujeme čím dál dražší věci, a tak se zdá, že potřebujeme vydělávat pořád více, protože pořád nemáme dost. Naše náklady mají skoro zázračnou tendenci se nafukovat tak, aby nám zbývalo pocitově “pořád stejně”, což je stav, se kterým jsme sice relativně spokojení, ale který by šlo zlepšit. (Pokud Vás napadlo 7 z 10, tak máte pravdu.) Náhlé zvýšení příjmu nám sice nezajistí trvalou spokojenost (viz vítězové loterií), ale máme alespoň větší pravděpodobnost si uvědomit, že jsme z ničeho nic opravdu zajištění.

Zaostávající cíle ztělesňují naši nespokojenost. Ať to zaobalíte, jak chcete, buddhisté mají pravdu v tom, že je touha skutečně zdrojem utrpení. Pokud si totiž dáte zaostávající cíl, pak to znamená, že s něčím v současnosti nejste spokojeni. A pokud nejste spokojeni, pak v určitém slova smyslu trpíte, protože prožíváte negativní pocity. A je jedno o jakém cíli mluvíme. Může jít o sebeušlechtilejší cíl jako například získání vysokoškolského titulu. Pokud jej nemáte, ale chcete jej, nejste se současným stavem spokojeni dost na to, že podstupujete studium a usilujete o jeho získání. Proto je u zaostávajících cílů namístě především opatrnost. Když si dáte zaostávající cíl v úplně každé oblasti Vašeho života, neznamená to nic jiného, než že jste v každé oblasti života s něčím nespokojení. A pokud si po dosažení jednoho cíle dáte další a další a další, pak to znamená, že se ke spokojenosti vlastně nikdy nemusíte propracovat. A to nemusíte, protože určitě sami dobře víte, že je vždycky co zlepšovat. Stačí se podívat na nejlepší sportovce a trenéry světa, kteří když mluví o vrcholu své slávy, tak často říkají, že nebyli šťastní. Výhra pro ně totiž byla samozřejmost, protože ji od nich všichni čekali, ale prohra byla utrpení. Psychicky se to na nich podepisovalo, protože v takové situaci člověk prostě nemůže vyhrát. Přitom byli v pozici, kterou jim záviděli všichni na světě včetně jejich největších rivalů.

Vaše současné já a budoucí já jsou dva různí lidé. Pokud si naplánujeme zaostávající cíl, naše současné já vybírá životní situaci pro naše budoucí já. Jenže naše budoucí já takovou životní situaci vůbec nemusí chtít, protože se při snaze o dosažení zaostávajícího cíle můžeme změnit. Stačí se podívat na Cristiana Ronalda, který prohlásil, že ho štve, že nemá soukromý život a nemůže například ani chodit s kamarády do restaurace. Asi by svůj život nebyl ochotný vyměnit za ten, ve kterém by jej nikdo neznal. Nicméně i tak jde vidět, že když si představujeme budoucnost a plánujeme dosahování cílů, díváme se jen na pozitiva, která nám změna přinese. Jenže nevyhnutelně přijdou i nová negativa a my bychom se měli zamýšlet nad tím, jestli o ně stojíme. Respektive jestli o ně bude stát naše budoucí já. To je těžké předpovědět, protože v tuto chvílí platí, že já jsem já a nemůžu vědět, co bude nebo nebude chtít mé budoucí já. Ale určitě existuje spoustu příkladů lidí, kteří dosáhli cílů, které mám. A můžu se inspirovat tím, co ti lidé říkají. Protože dost často říkají dost podobné věci a my lidé jsme si podobnější, než si rádi myslíme.

Jak můžete vidět, zaostávající cíle můžou být nebezpečný byznys.

Vedoucí cíle

Vedoucí cíle alias systémy se nesoustřeďují na výsledky, ale na činnosti k nim vedoucí. Každý den budu psát 300 slov, 4x týdně budu cvičit, každý den budu meditovat, každý den budu psát prodejní emaily, 2x týdně nahraju podcastovou epizodu. Jde o cíle, nad jejichž plněním má člověk obrovské množství kontroly. Sice ne 100%, protože si život umí najít způsob, jak člověku jejich plnění zkomplikovat, ale násobně vyšší než nad cíli zaostávajícími.

Možná namítnete, že mezi zaostávajícími a vedoucími cíli vlastně není až takový rozdíl, protože jde o spojené nádoby. Když si zvolím cíle zaostávající, pak si přece automaticky volím i ty vedoucí. Pokud chci více prodávat, je jasné, že musím oslovovat více lidí. Pokud chci, aby lidé odebírali můj obsah, musím ho tvořit. A to je pravda. Rozdíl je ale v něčem jiném. V přístupu a pozornosti.

Při volbě zaostávajících cílů je naše pozornost primárně zaměřená na výsledky. Činnosti, které bychom měli dělat, tedy cíle vedoucí, stojí tak trochu stranou. Respektive až příliš často představují zlo, ke kterému se člověk musí nutit. Je to podobné, jako když lidi chtějí být slavní zpěváci, hudebníci nebo sportovci, ale nebaví je cvičit. Vzít do ruky kytaru 3x měsíčně na půl hodiny ale asi není úplně ten správný přístup, pokud chce člověk hrát profesionálně. Určitě to znáte, asi každý byl někdy zamilovaný do vysněných zaostávajících cílů, ale neměl zrovna moc rád činnosti, které by k nim vedly. A taky zpětně vidíme, jak to s nimi dopadlo. Zvolených zaostávajících cílů jsme v drtivé většina případů nedosáhli.

Naproti tomu volbou vedoucích cílů, přesunete svou pozornost na konkrétní činnosti. Chci psát každý den, ale nedělám to? Hmmm, to je problém, s takovou tu knihu asi nenapíšu. Chci mít deset tisíc odběratelů na YouTube, ale vydal jsem za poslední tři měsíce dvě videa, která mají dohromady 80 shlédnutí? Bez komentáře.

Volbou vedoucích cílů navíc získáte další bonus. Tím, že na ně přesunete svou pozornost, budete si volit takové, jejichž plnění Vás bude naplňovat a dávat Vám smysl. A které si v průběhu času třeba zamilujete. Díky tomu se jim budete schopni věnovat dlouhodobě. A dlouhodobost je důležitá, protože jak se říká, úspěch přes noc trvá pět let.

A tady se dostáváme k nejdůležitější části. Ke smysluplnosti. Zaostávající cíle samozřejmě pocit smysluplnosti a naplnění přinést můžou. Musíte ale počítat s tím, že jich nedosáhnete. Podívejme se třeba na hokejového brankáře Henrika Lundquista. Ten hrál celou kariéru v NHL za New York Rangers, stal se tváří celé organizace, lidi ho milovali, ale nikdy nevyhrál Stanley Cup. Nejlepšího výsledku dosáhl v roce 2014, kdy ve finále jeho tým prohrál a skončil na druhém místě. Pokud hokej miloval a dávalo mu smysl trénovat a hrát, pak má nejspíš pocit naplnění i bez Stanley Cupu. Kdyby ale hokej rád neměl a šlo mu jen o vítězství Stanley Cupu, pak by měl pocit promarněných let, protože nezískal ten jediný cíl, pro který hrál.

A stejné je to i pro nás ostatní. Dovolím si říct, že by smysluplnost měla vznikat především ve všední každodennosti. Dosažení zaostávajících cílů by měl být jen takový bonus navíc. Pokud totiž budete spokojeni s tím, co jste v ten daný den dělali a prožijete tak všechny dny, z definice budete spokojeni s tím, jak jste strávili svůj život. A to i když nezměníte svět a budete mít své malé a pro ostatní nijak nevýznamné cíle. Ať už jde o hraní videoher nebo pěstování okrasných květin. To poměrně hezky ilustruje citát Johna Lennona, který už byl ale použitý tolikrát a je natolik přehnaně dramatický, že vydám 🚨KLIŠÉ ALERT🚨.

“Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, čím chci být. Já jsem jim řekl, že šťastným člověkem. Řekli mi, že nerozumím zadání a já jsem jim řekl, že nerozumí životu.”

Představa malého, naplněného života není tak sexy jako představa, že vyděláte sto milionů korun a budete žít luxusní život plný všech možných slastí. Je ale rozhodně dosažitelnější a udržitelnější.

(Vlastně spíše stojí za úvahu, proč je představa luxusního života sexy. Je to závist a pozornost ostatních? Je to představa, že nebudeme muset už nikdy nic dělat? Pocit zabezpečení? Je dobré si na to odpovědět.)

Abych to shrnul, spokojeni můžete být už dnes. Nemusíte čekat na budoucnost a na to, až (a jestli) dosáhnete nějakého svého vysněného cíle.

Jsou tedy zaostávající cíle k ničemu?

Ne. Není to tak, že kdokoliv si dává zaostávající cíle, dělá něco automaticky špatně a měl by od základu změnit svůj život.

Zaostávající cíle jsou velmi užitečné, pokud jde o určení směru, kterým se chcete v životě vydat. Přirovnal bych je ke kompasu, když chcete jít na sever. Kompas ukazuje na sever, ale na ten magnetický sever drtivá většina lidí dojít nechce. Chce jít jen tím směrem. Nebo určitým směrem vzhledem k tomu severu. Nemusíte nutně dojít přesně tam, kam Vás cíl vede. Třeba postupem času zjistíte, že ani nechcete.

Dnešní vydání má spíš nabídnout pomocnou ruku, především pokud se snažíte plnit své zaostávající cíle a ne a ne se dobrat spokojenosti. Právě to je chvíle, kdy zkusit odhlédnout od zaostávajících cílů k těm vedoucím.

Závěr

Jak vidíte, k cílům lze přistoupit různě a oba přístupy mají své. I když proti zaostávajícím cílům nic nemám, sám jsem nevěděl, jaký cíle můžou mít na člověka vliv. A momentálně mi přijde dost problematické, jak samozřejmě a automaticky všichni přistupují k těm zaostávajícím, aniž by kdokoli mluvil o rizicích, které jsou s nimi spojeny. Právě to mě motivovalo napsat dnešní vydání.

Tím nicméně nekončím a příště se podíváme na produktivitu, což je filozofie stojící za dosahováním cílů. Ta může být stejně problematická jako cíle samotné. Chtěl jsem ji nakousnout už dnes, ale celý newsletter by se nafouknul na asi tak pět tisíc slov, tak si něco necháme do příště.

Díky za pozornost a mějte se hezky!

Ondřej

PS: Možná Vás napadne ještě jeden otřepaný (a pravdivý) citát, který by se dal ve spojitosti se zaostávajícími a vedoucími cíli použít. Dejte mi vědět odpovědí na tento mail.

Zdroje: James Clear — Atomové návyky (souhrn), Newsletter Unmistakable creative, Oliver Burkeman — 4000 týdnů, Thomas Hylland Eriksen — Tyranie okamžiku, Bill Walsh — Skóre se o sebe postará samo (souhrn)