5 nejlepších myšlenek týdne 07/2021

O marshmallow experimentu, pokroku, algoritmech, Bitcoinu a policii

1. Výsledky marshmallow experimentu nemusejí být univerzálně pravdivé

Slavný marshmallow experiment nejspíš znáš, ale pokud ne, nic se neděje, tady je jeho podstata. Vědci nechali děti patnáct minut sedět na místě u stolu v jinak prázdné místnosti, ale před tím, než z ní odešli, řekli jim, že můžou marshmallow sníst kdykoliv, ale že si teď na patnáct minut odběhnou, a když vydrží a to marshmallow nesní, donesou jim ještě druhé marshmallow. Po skončení experimentu tyto děti sledovali do dospělosti a ukázalo se, že ty, které zvládly patnáct minut počkat, dosahovaly v životě lepších výsledků.

Tato teorie zní velice přitažlivě, protože přesně tímto způsobem v životě funguje většina důležitých věcí. Odkládej své uspokojení a budeš na tom nakonec lépe. Kupuj si roční kupóny a předplatná, kup si nemovitost namísto bydlení v nájmu, odkládej si peníze na důchod. Ve všech těchto případech hraje roli využití peněz způsobem, ze kterého bude mít člověk prospěch až za dlouho. A marshmallow experiment to potvrzuje.

Jenže takto může přemýšlet člověk, který žije ve společnosti plné důvěry a pochází ze sociálně solidního prostředí. Takový člověk má slušnou šanci na to, že v dospělosti získá možnost uvažovat až za horizont příští výplaty, což je pro obrovské množství lidí v České republice, natož v rozvojových zemích, naprosto nemyslitelné.

Pokud naopak člověk žije v prostředí, které není důvěryhodné, je naprosto jasné, že si vybere přítomnost, i když by pro něj ta druhá volba byla z dlouhodobého hlediska lepší. Takový člověk totiž moc dobře ví, že nežije v důvěryhodném prostředí, a proto není přínos dlouhodobých voleb jistý. Pokud udělám v české solidní bance termínovaný vklad peněz na pět let s garantovaným úrokem, existuje prakticky 100% šance, že za pět let dostanu své peníze nazpět i s úrokem. Pokud mi ale někdo něco podobného slíbí v zemi, kde je vymahatelnost práva minimální, je dost velká šance, že už své peníze nikdy neuvidím. Proto si raději vyberu přítomnost a nechám si je u sebe, i když na nich nebudu mít žádný úrok.

Optimalizovat pro přítomnost nemusí být chyba. Naopak to může být perfektně racionální volba vzhledem k prostředí, ve kterém člověk žije.

2. Pokrok potřebuje jiný přístup než zlepšení průměru

Představ si, že má Tvůj výrobní závod dva stroje a oba jsou plně vytížené. Starší z nich má 20% úspěšnost, novější má 80% úspěšnost. Co je lepší investicí?

1. Zlepšit úspěšnost staršího stroje z 20 % na 30 %.
2. Vyladit nový stroj z 80 % na 100 %.

Výsledek? I kdyby byl druhý scénář proveditelný, což není, pořád by nebyl tak výhodný jako první.

Původní situace Abych vyrobil 500 ks na každém stroji, starý musí zpracovat 2500 kusů, nový 625 ks. Při tom vznikne dohromady 1000 OK kusů a 2125 zmetků.

První scénář Na starém stroji se počet potřebných kusů na výrobu 500 ks sníží na 1667 ks, u nového zůstane všechno jako v původní situaci na 625 ks. Výsledek je 1000 OK kusů a 1292 zmetků.

Druhý scénář U starého stroje je potřeba stejně jako v původní situaci 2500 ks na 500 OK kusů, u nového je potřeba 500 ks. Výsledek je 1000 OK kusů a 2000 zmetků.

Pokrok vězí ve zlepšování toho nejlepšího. To jsou lidé, služby, produkty a výzkum na hranicích možného a představitelného. Vítězové na trzích. Pokud ale chceme zlepšit průměr, je mnohem, mnohem výhodnější trochu pomoct těm nejhorším, než pomáhat k dokonalosti těm nejlepším.

3. Publikování pro algoritmus není to samé jako publikování pro publikum

Internet nabízí z pohledu jednotlivce nekonečný regál všeho. Všem velkým hráčům je ale celkem jedno, co u nich konzumuješ. Hlavně když se vrátíš a budeš poslouchat a sledovat zase. A to je chvíle, kdy jsou využívány algoritmy.

Jsou to algoritmy, které mají zásadní vliv na to, jestli se vrátíme. Jenže algoritmy primárně neřeší to, co bychom chtěli. Jejich účelem je maximalizovat šanci na to, že zůstaneme, vrátíme se a že vlastníkovi algoritmu vyděláme další peníze. Pro algoritmus proto není problém předložit nám šokující obsah nebo obsah, se kterým naprosto souhlasíme, i kdyby mělo jít o lež. Dokonce je to v dnešním byznysmodelu žádoucí. Dlouhodobý důsledek takového přístupu ale představuje problém pro jednotlivce i pro společnost. V permanentním stresu se prostě nedá žít.

Nekonečný regál má ale samozřejmě i své výhody především pro lidi, kteří si najdou svůj malý píseček, který obhospodařují. Ať už jde o sbírání pohlednic, vlastoruční vyrábění náušnic z přírodních materiálů nebo cokoliv dalšího. To, co by v masmédiích nikoho nezajímalo, teď může na internetu zajímat deset tisíc lidí na světě a člověk se může živit tím, co ho nejvíc baví. Internet navíc vytváří prostor pro diskuzi a přístup k lidem, který by kdysi neexistoval. To má ale i svou nevýhodu. Pokud člověk nemá vydavatele a “povolení” od nějakého velkého hráče na trhu jako v minulosti nebo algoritmu v současnosti, je složité získat pozornost a ještě složitější dostat zaplaceno.

V době algoritmů hledajících zisk pro své majitele neexistuje nijak velká odpovědnost za obsah, který je předkládaný uživatelům. Když nevíme, kdo je kurátor, nevíme kdo je odpovědný za to, co vytváří kulturu. Vždyť algoritmům už dokonale nerozumí ani jejich vlastnici a správci. A můžeme se navíc ptát, co nebo kdo bude posunovat hranice a zvyšovat standardy, když to není v zájmu algoritmů a jak efektivně. Nejspíš nikdo. Algoritmy navíc nemají ani odpovědnost vůči malým, kteří zůstanou zapomenuti v nekonečném regálu.

To není nějaká absolutní kritika současného světa. Ten nám nabízí ohromné možnosti, ale nesmíme se spokojit jen s tím, jak věci jsou a řešení existuje. Aby tento systém fungoval dobře a my získali to nejlepší z obou světů, ze světa tvůrců a algoritmů, je potřeba hybrid. Potřebujeme algoritmus, který bude fungovat pro tvůrce a vydavatele. Nepotřebujeme tvůrce a vydavatele, kteří se budou snažit obehrát algoritmus. Nepotřebujeme více šokujícího, napjatého, pobuřujícího. Nepotřebujeme další věci, které umějí mačkat naše tlačítka. Potřebujeme něco, co nám je umožní překonat. Majitelé algoritmu, kteří si uvědomí, že mají za jeho výsledky i jiné než ekonomické výsledky a vydavatele, kteří v takovém algoritmu budou ochotni nést odpovědnost za to, co propagují.

4. Bitcoin je letadlo je multilevel marketing (MLM)

O nedůvěře v kryptoměny chci napsat delší článek, teď ale napíšu jeden z nejvíce nepřesných argumentů, kteří odpůrci Bitcoinu mají. Že jde o letadlo/MLM, kdy navíc letadlo a MLM používají jako zaměnitelné pojmy. Chápu, že člověk může mít nedůvěru k Bitcoinu i dalším kryptoměnám, ale toto přirovnání není přesné.

Letadlo alias Ponziho schéma alias pyramida je nelegální* systém, kdy člověk zaplatí vstupní poplatek do struktury, z něj je zaplacen zisk lidem, kteří vstoupili do struktury před ním a on díky tomu získá právo přesvědčit další lidi, aby vstoupili do struktury a zajistil si tím zisk pro sebe. Naprosto nezpochybnitelným poznávacím znamením každého letadla je to, že existuje vstupní poplatek a neexistuje statek, produkt ani služba, kterou za něj člověk dostane. Pouze právo přesvědčovat další lidi ke vstupu.

Letadlo je tedy postaveno POUZE na získávání dalších členů, kteří zaplatí vstupní poplatek. Bitcoin je ale statek, který člověk může vlastnit a může jej nakoupit v podstatě tolik, kolik uzná za vhodné. Tím tedy nesplňuje ani jednu podmínku pro to, aby byl prohlášen za letadlo.

* Proč je letadlo nelegální? Protože podle toho, kolik je potřeba získat pod sebe lidí, přijde chvíle, kdy pro letadlo nebude dost lidí na celé Zemi, a tedy přestane být možné vydělat peníze. Pokud by každý člověk musel do letadla získat pouhé dva lidi, aby vydělal, 31. úroveň by už neměla ani teoretickou šanci vydělat. Všechna čísla jsou pro jednoduchost zaokrouhlena, ale na výpočtu se nic nemění.

• Na Zemi je celkem 7,8 miliardy lidí.
• V letadle, které má 31 dokonale zaplněných úrovní, tedy n=31, je celkem [2^(n+1)]-1 lidí = 2³²-1= 4,3 miliardy lidí.
• Na samotné 31. úrovni je 2,15 miliardy lidí. Aby všichni lidé v této úrovni vydělali, potřeboval by každý z nich získat dva další, což představuje další 4,3 miliardy lidí.
• Tedy, Země má 7,8 miliardy lidí. V letadle je 4,3 miliardy, a abychom byli schopni zaplnit 32. úroveň, potřebovali bychom další 4,3 miliardy, což je dohromady 8,6 miliardy. Na Zemi bude chybět 800 milionů lidí.

Lidé si ale nepletou pouze Bitcoin s letadlem. Pletou si také nelegální letadlo a legální MLM. Rozdíl mezi letadlem a MLM je především v tom, že MLM vždy nabízí produkt nebo službu. Ať už jde o finanční poradenství, prodej pracích prášků nebo cokoliv dalšího. MLM je založeno na pyramidové struktuře, ve které každý ví, jaká je cena produktu nebo služby, kolik vydělá prodejem a jaké jsou podmínky pro postoupení ve struktuře výše. I když člověk není fanouškem MLM, pravdou je, že nejde o letadlo. Člověk totiž může vydělávat na té samé úrovni samotným prodejem, i když nenajde dost lidí k tomu, aby naplnil strukturu pod sebou.

A jak se liší Bitcoin od MLM? Bitcoin má stejně jako MLM něco reálného, co si člověk může koupit, ale oproti MLM nemá žádnou hierarchickou strukturu, tedy je decentralizovaný. Z toho vyplývá, že jsou si všichni uživatelé rovni, nedá se postoupit v žebříčku výše ani nikde nesedí žádný šéf na vrcholu hory. To, kolik na Bitcoinu člověk vydělá nebo prodělá, závisí pouze na tržní hodnotě při nákupu a následně při prodeji, a protože se cena Bitcoinu neustále mění, výdělky můžou být různě vysoké.

Závěr: Bitcoin není letadlo není MLM.

5. Divný pocit z policie nemáme proto, že je policie špatná

Lidé, kteří nemají rádi policii, se rádi ptají na takovou vychytralou dvojotázku. Jaký pocit máš, když vidíš policii, a proč špatný? Vlastně mají částečně pravdu, každému občas zatrne, když vidí policii. Obzvláště v autě. Proč?

Přemýšlel jsem nad jednou věcí, která s policií vůbec nesouvisela. Týkala se našeho společenského systému. Proč tolik lidí vyžaduje vůči nejslabším spoluobčanům přísnost?

Opravdová sociální pomoc spočívá nejen ve finanční pomoci, ale také ve spolupráci s lidmi, kteří ji potřebují. V mnoha diskuzích jsem se dostal k tomu, že by si mnoho lidí takovou pomoc představovalo tak, že by nejraději viděli v jejich životech namísto sociálních pracovníků kontrolory/dozorce/auditory, kteří by podle nějakého seznamu kontrolovali, jak tito lidé žijí a za každou větší chybu jim strhávali peníze. Uvažují nad tím nejspíš tak, že když ti nejslabší doteď v životě dělali chyby, které je dovedly na dno, tak teď je potřeba dohlédnout na to, aby už žádné další nedělali. A mají k tomu navíc i “morální” důvod. Peníze, které pobírají v nouzi, nerostou na stromech, ale jdou z jejich daní a oni nechtějí, aby se jimi plýtvalo. Z ekonomického hlediska je to docela pochopitelné. Nikdo nechce vidět plýtvání vlastními penězi.

Nabízí se ale otázka, kdo z nás by měl pocit pomoci, kdyby nám neustále stál za zády člověk, který by kontroloval to, co děláme. A kolik z nás by to bralo jako čekání na chybu. A kolik z nás by ty chyby udělalo proto, že bychom byli nervózní z toho, že jsme kontrolováni. A pak mi došlo, že si tím všichni procházíme na vlastní kůži právě u té nejistoty, když vidíme policisty.

Když vidíme policistu, není náš občasný divný pocit založený na tom, že je policie špatná, ale na tom, že můžeme být nejen těmi, kdo jsou chráněni. Můžeme být i lidmi, před kterými je chráněna společnost a můžeme být těmi, kdo dostane pokutu. A minimálně podvědomě si to uvědomujeme.

Jaký tedy máme pocit z toho, že jsme najednou v přítomnosti lidí, kteří zajišťují, aby byla společnost chráněna před námi samotnými? Je to příjemné? Dá se argumentovat, že je to nutné zlo, protože této situaci podléhají všichni občané. Co kdyby ale existovala policie, která by měla za úkol hlídat jen jednu část obyvatel – a zrovna tu, do které patříme my? Co bychom si mysleli? Chtěli bychom v takové společnosti žít? Byli bychom vděční za to, že na nás dohlíží nějaký kontrolor/dozorce/auditor? Cítili bychom se jako součást společnosti nebo jako někdo, kdo společnost obtěžuje?

Pojďme se zúčastnit myšlenkového experimentu. Představme si, že se společnost, tak jak je, rozdělí zcela náhodným losováním na fialovou a šedou část a budou platit pořád všechny zákony s jedinou výjimkou. Vznikne fialová a šedá policie, které budou chránit pouze občany své barvy a všechny trestní úkony budou provádět pouze na občanech druhé barvy. Co by se stalo? Okamžitě by se jakákoliv nejistota z policistů naší barvy vytratila, protože bychom věděli, že od těch nám žádná represe nehrozí a celá společnost by se rozdělila na dva časem nesmiřitelné tábory, které by si vzájemně vyčítaly každou jednu sebemenší nespravedlnost.

Pokud tedy chceme, aby se nejslabší lidé zapojovali do společnosti, není lepší, abychom nevytvářeli speciální typ policie se speciálními pravomocemi, která je bude hlídat ve věcech, ve kterých nehlídá zbytek obyvatel? Není lepší jim ukázat, že jsou součástí společnosti, pro kterou platí stejné zákony jako pro všechny ostatní a neexistuje jedna extra policie pro občany druhé kategorie? Neměli bychom se naopak snažit, aby tito lidé, kteří jsou nejvíce náchylní k tomu, aby porušovali zákon, nepřešli za jeho hranu, tedy pomohli těm, kdo jsou nejvíce pozadu, viz třetí myšlenka tohoto článku? Opravdu si tyto lidi můžeme dovolit ztrácet se slovy, že je to jejich chyba, když nechápou, proč by měli být součástí naší skvělé společnosti? Jak skvělá je to společnost, když kvůli nim vytvoří novou sadu kontrolorů/dozorců/auditorů?

Neříkám, že se zanedlouho objeví nový druh policie. Ale že směrem represe jde uvažování ohromné množství společnosti, i když historie poměrně přesvědčivě ukazuje, že u lidí, kteří nemají co ztratit, nefunguje.

Pokud se Ti nějaká z myšlenek nelíbila, předpokládám, že se to dozvím, protože nesouhlas lidé obecně vyjadřují hlasitěji. A je to dobře, diskuzi vítám. 😊 Chtěl bych Tě ale poprosit, ať mi dáš na sociálních sítích vědět, která se Ti líbila a proč. Pozitivita je složitá, v této době ještě složitější a myslím, že bychom ji měli trénovat. 🙌

Díky moc!

Ondřej 🦉 Patron BetterMinds