Zbytky sametu

Upozornění : Tento text obsahuje zmínky o sebevraždě a duševním utrpení. Pokud se necítíte dobře, nebo by pro vás podobné čtení mohlo být zatěžující, prosím, nečtěte dál.

Látka na zemi sahající až ke dveřím místní léčebny pro blázny. Tak tomu alespoň říkali místní, i když už je po revoluci a pěkných pár let se tomu tady říká psychiatrická nemocnice. Ta revoluce byla sametová. Co však sametové nebylo, byl ten kus látky, trika, celého od krve. Krve, kterou jak za komunismu prolil člověk kvůli svobodě.

Tehdy se však jednalo úplně o jinou svobodu. Ne svobodu lidí obecně, ale svobodu jednotlivce. Svobodu toho bolestného, avšak ani ne jednou desetinou hlasité tak, jako chrastění klíčů lidí, kteří chtěli demokracii. I ta socha v Olomouci na počest této události v nás vyvolává více emocí než novinový článek, který píše o konci člověka, jehož existence už byla marná. Ledaže byste byli častí uživatelé zpravodajských serverů. Ti totiž své emoce vůči mladé generaci dávají velmi najevo, až je vlastně absurdní, že tento člověk vám dává více pozornosti než někdo, komu jste se svěřovala každým dnem se svými pocity.

Krev stékala po kapkách po sněhově bílých rukou. Tep přestal tlouct přesně za pět minut dvanáct. V tuhle dobu jsem se před šestnácti lety narodila. V tuhle dobu mě zkoušela matikářka z věcí, které jsem věděla, že nikdy nepoužiju. Bylo to fajn na oslnění někoho, kdo nestudoval matematický gympl, ale vlastně jsem nikdy nepotkala člověka, který by byl oslněn intervaly. Všichni je nahlas nenáviděli, kromě mých spolužáků a ostatních studentů této střední školy, kteří je nenáviděli potichu. Jako já sama sebe. V tuhle dobu jsem také dostávala pořádné kázání od primářky, která si vždy vymyslela něco, co tomu člověku ublíží ještě více než slova, která už byla vyřčena z úst ostatních. A nikdy je nevzala zpátky jako já ten nůž. Kapky padaly právě k ostří nože. Jeho rukojeť byla vyrobena na zakázku ze dřeva kudrnaté břízy. Ta bříza rostla kousek od mého domu. Tam jsem se vždy setkávala v dětství s kamarády. S kamarády, kteří postupně odcházeli a přicházeli, a nakonec jsem tu byla jen já.

Tuhle část píšu jako poslední. Jako poslední se tyto kapky inkoustu vpijí do papíru, jako se krev vpije do toho bavlněného trika z výprodeje, který mám na sobě a bude to poslední věc, kterou jsem si na sebe kdy oblékla. Je půl jedenácté a já stále čekám, jestli přece na mě někomu záleželo. Pokud jsem tento čin provedla, tak je odpověď jasná.

Na rukojeti stálo: „Nenechte člověka dohnat k tomuto činu.“