Designem proti chaosu: „Tradiční řešení na dnešní složitý svět už nestačí,“ říká Kristel Van Ael

Složitost problémů, kterým denně čelíme, roste exponenciálně a ukazuje se, že klasické designérské postupy už na ně nestačí. Kristel Van Ael, přední expertka a spoluautorka metodiky systémového designu, v rozhovoru vysvětluje, jak propojení systémového a designového myšlení pomáhá rozplétat složité sítě vztahů a hledat společné cíle. Dozvíte se, proč se moderní designér stává především facilitátorem dialogu, jak v projektech balancovat mocenské dynamiky a proč by mělo být měřítkem úspěchu dobrý život lidí v mezích planety, nikoliv jen ekonomický růst

Mohla byste stručně popsat, co si máme představit pod pojmem systémový design a proč je to vhodný přístup k řešení výzev dnešního světa?

Systémový design je v podstatě kombinací systémového myšlení a designového myšlení. Tento obor existuje již delší dobu, ale chyběla mu jasná metodologie. Posledních 15 let jsem proto věnovala přemýšlení o tom, jak systémový design aplikovat při řešení komplexních problémů. Složitost problémů, kterým denně čelíme, totiž roste exponenciálně a zdá se, že tradiční způsoby řešení na ně nestačí. Zároveň si sami designéři začali více uvědomovat, že vzhledem ke složitosti systémů, do nichž jejich produkty a služby vstupují, je nutné brát v úvahu celkový kontext.

Systémový design se týká mnoha aktérů a složité sítě vztahů. Jaká je v takovém prostředí role nebo vliv designéra?

Nejdůležitější úlohou designéra v procesu systémového designu je usnadňovat a podporovat dialog. Musí zajistit, aby se všichni relevantní aktéři sešli, dospěli ke společnému pochopení situace, rozhodli se, jak postupovat, a dosáhli společného cíle. Facilitace se tak v posledních deseti až patnácti letech stala stále důležitější součástí designérské praxe.

Jak důležitá je v tomto procesu povaha a pohled klienta?

Zásadní je, aby klient od začátku chápal, že systémová práce vyžaduje zohlednění různých perspektiv, i když se neshodují s tou jeho. Musí být otevřený spolupráci s dalšími aktéry, protože komplexní problém téměř nikdy nevyřeší jedna organizace nebo oddělení samo o sobě.

Designéři často fungují jako externí konzultanti, což může omezovat jejich zapojení do dlouhodobého procesu systémové změny. Považujete to za překážku?

Pokud klienta získáte pro věc hned na začátku a projde celým procesem s vámi, obvykle je pak schopen pokračovat samostatně. K dalším krokům samozřejmě pomáhá i naše kniha o systémovém designu, kterou jsme vydali. Na druhou stranu, jako designérka mám ráda, když mohu projekt sledovat třeba dva roky, což je ale kvůli rozpočtům málokdy možné. Dříve existovaly vládní rozpočty na delší období, ale i ty se v poslední době krátí — státní agentury dostávají pokyny držet náklady na konzultanty nízko.

Můžete popsat projekt, na kterém jste pracovala a kde jste měla možnost provázet proces dlouhodobě?

Pracovala jsem například na projektu v Belgii s názvem Pakt integrace. Naším klientem byla nezisková organizace sdružující nevládní organizace působící v této oblasti. Tuto organizaci pověřila Agentura pro integraci a občanskou integraci, aby přiměla ostatní organizace k podpisu paktu, ve kterém by se zavázaly k podpoře integrace ve Vlámsku. Klient to ale nechtěl udělat jen formálně; chtěli problematiku prozkoumat se zúčastněnými stranami a najít společnou cestu vpřed.

Získali finance z Evropského sociálního fondu na 12 pilotních projektů, v nichž testovali různé intervence. Šlo například o projekt Blikopener, který propojoval lidi z různých prostředí s pracovníky v péči o děti , TRANSFAIR zaměřený na stereotypy při přechodu dětí na školy , nebo Story of my life, využívající digitální vyprávění příběhů mladých uprchlíků. Projekt řešil výzvu na dvou úrovních:

• Na úrovni jednotlivých organizací: Systémový design pomohl nevládním organizacím pochopit jejich místo v širším systému a vyvinout cílenější a logičtější opatření.
• Na kolektivní úrovni: Vznikla síť pro sdílení zkušeností, která vytvořila strukturu pro trvalé propojení mezi organizacemi.

V tomto případě jsme měli možnost sledovat proces celých 24 měsíců. Jedinou nevýhodou bylo, že po třech letech dotace skončila a některé intervence musely přestat. Část z nich však převzala ona zastřešující organizace, protože jsme pro to předem připravili strategii.

Myslíte si, že systémový design vyžaduje klienta, nebo mohou designéři projekty iniciovat i sami?

Jistěže mohou, ale vždy potřebujete „sponzora“ — někoho s prostředky a mocí věci měnit. Jinak budete pracovat pro nic za nic. Realizace vyžaduje zdroje, čas a rozhodování.

Jak se jako systémová designérka vypořádáváte s otázkami moci? Setkala jste se při práci s potížemi v této oblasti?

Ano, stává se, že dynamika moci není vyjasněná. Pokud se objeví napětí, je třeba se zastavit a nejprve se na to podívat, protože je to znamení, že se děje něco důležitého. Je nutné jít skutečně do hloubky.

Podle čeho si vybíráte projekty, než do nich vstoupíte? Jakými hodnotami se řídíte?

Projekt musí mít přínos nejen pro lidi, ale i pro planetu. Principy udržitelného podnikání, kterými se řídíme, jsou: Lidé, Planeta, Prosperita a Účel (People, Planet, Profit, Purpose). Klient samozřejmě musí být otevřený spoluvytváření s partnery a uživateli. Je nepřijatelné brát v úvahu pouze ekonomický růst a ignorovat přínosy pro ostatní zúčastněné strany.

Co jsou podle vaší zkušenosti největší přínosy a limity metodologie systémového designu?

Největším přínosem je, že nabízí cestu, po které provádíte zúčastněné strany, což jim pomáhá celý proces pochopit. Problematická zůstává poslední fáze — přechod do praxe. Navrhnete určité intervence, ale jak zajistit, aby se skutečně rozběhly? Jak zajistit, aby neskončily v šuplíku?

Máte doporučení, jak toto překonat?

Ideální je zůstat s klientem v kontaktu formou konzultací. Jeden z mých doktorandů na tom právě pracuje a vyvíjí sadu nástrojů, která by tento proces mohla usnadnit. Dalším řešením je dát věcem co nejdříve konkrétní podobu — tedy prototypovat a testovat jakákoli navržená opatření. Někdy je ale potřeba změnit pravidla, předpisy nebo nastavení mysli, a to není vždy snadné.

Podařilo se vám to někdy?

Ano, občas to vyjde. Například v Bruselu jsme prototypovali službu pro lidi s migračním původem, která vyžadovala změnu pravidel, a podařilo se nám ji prosadit. Šlo o projekt s vlámskou organizací, která chtěla zlepšit služby pro seniory s migračním původem. Problém byl v tom, že existovala i francouzská organizace obsluhující francouzskou komunitu, která za své služby účtovala více než pětkrát méně než ta vlámská. Potřebovali jsme to sjednotit, aby tito lidé měli motivaci využívat služby našeho klienta. Nakonec se klientovi podařilo přesvědčit vládu k intervenci, vyžadovalo to však určitou míru politické moci.

Narážíte na nějaké překážky při výuce workshopů systémového designu?

Hlavním omezením je délka workshopu — vždycky je příliš krátký. Výzvou je také to, že lidé mají tendenci přecházet od jednoho cvičení k druhému a už se k těm předchozím nevracejí. Proto skupinám říkám, aby se ohlížely zpět, zejména při navrhování strategie intervence. Je důležité promítnout poznatky z fáze mapování systému do samotné tvorby nápadů, aby opatření skutečně odrážela klíčovou dynamiku systému a využila jeho pákové body.

Neztrácejí klienti v reálné praxi trpělivost, když se takto vracíte?

Spíše naopak. Lidé se mě často ptají, jak spolu všechno souvisí, a oceňují, když mají před očima celý ten komplexní obraz.

Kristel Van Ael je partnerkou v Namahn, bruselské designové agentuře zaměřené na člověka. Je hlavní autorkou metodických příruček Service Design Toolkit a Systemic Design Toolkit a spoluautorkou knihy o metodologii systémového designu Design Journeys Through Complex Systems (společně s Peterem Jonesem). Na univerzitě v Antverpách vyučuje design produktově-servisních systémů a je vedoucí vyučující oboru systémového designu.