Rozpolcenost: Když se zpochybní tvá vlastní realita

Být rozpolcená osobnost je to nejhorší, co se vám může stát. Vaše pocity vám pokaždé říkají něco jiného, vaše hlava už je zmatená a tělo unavené. Čemu má pak člověk věřit?

V těch chvílích se často obracím sama proti sobě a pochybují o mně. Vážně, jsem tak strašná, jak o mně říkají? Co o mně vlastně říká a čemu věří moje vlastní matka?

Celý život jsem žila pod jejím pohledem a za tátovými křídly. Jejich názory, domněnky a hranice se staly pomyslným piedestálem — co řeknou rodiče, je vždy pravda, je svaté. Nemám-liž pravdu? Neučí nás to tak? Nevychovávají nás každý den?

Vštěpují obraz normálnosti

Od malička nám vnucují obraz jejich „normálnosti“, jejich reality, jejich řádu. Učí nás jejich vzorce chování a reakcí. Ale co když vy to vidíte jinak? Co když se v tom řádu necítíte dobře?

Bez přemýšlení jsem začala vychovávat své holčičky jiným směrem — tak, jak mi radilo srdce a intuice. Setkávala jsem s výtky od mých rodičů,

• “Jsou na tebe moc upjaté.”
• “Moc je máš na klíně.”
• “Nejsi v tomhle moc přísná?”
• “Já už bych ti jednu dal přes zadek, dělat mi, co dělá ona.”
• “Já jsem babička a já jí můžu říkat, že může, když jí to zakážeš ty.”

A další komentáře, které mi naznačovaly, že musím být „lepší“. Oba moji rodiče si razili svou teorii a aplikovali ji dříve, než jsem stihla zasáhnout. Nerespektovali mě jako matku, jako autoritu svých vnoučat.

Rozpoznání rozdílů

JPostupně jsem začala vidět rozdíly — poznávala jsem chování, které superhrdinové rodiče nikdy nedělají. Nejprve jsem to pozorovala u bráchovy nejstarší dcery. Dávali jí lásku jen podle toho, jak „hodná“ či „zlobivá“ byla, podle toho, jak ji chtěli přizpůsobit svému obrazu. Když se usmívala, byla oceňována, ale když nepozdravila, byla ignorována či napomenuta. Jaké dítě si zaslouží takový rozporuplný přístup?

Uvědomila jsem si, že když dětem ukazujeme, že nás láska závisí na jejich poslušnosti, učíme je žít ve strachu. Mluvila jsem se svými dětmi, vysvětlovala jim, že i když je někdy musím napomenout, je třeba pochopit, že jejich pocity jsou důležité. Přesto jsem se ocitla mezi dvěma světy — tím, co si představovali rodiče, a tím, co mé srdce napovídalo.

Moje děti pod jejich vlivem

Pak jsem si všimla, že tuto výchovu zkoušejí i na mé dcery. Rostly a vlčely. A rozvod rodičů je také moc neuklidnil.

Po rozvodu se nabídli, že je budou vyzvedávat ze školy a školky, abych mohla pracovat. Byla jsem vděčná. Ale brzy jsem si všimla, že holky nedostávaly ani vodu, než jsem přijela. Skoro pokaždé máma spala. A já pak poslouchala, jaký tam zase udělaly bordel.

Občas mi přišlo, že na děti mluví jako na psy: “Pojď sem!” Několikrát jsem se chytla s tátou, protože na ně zařval dřív, než jsem stihla reagovat. Pak se pustil do mě, že mi to trvá. Snažila jsem se mu vysvětlit, že štěkání po dětech neberu jako vhodnou výchovu, ale přeřval mě. Děti pak byly zaražené, nechtěly komunikovat.

Vzor výchovy a moje uvědomění

A pak mi to dochází. Postupně to zapadá. To chování znám na vlastní kůži:

• Odměřování lásky podle poslušnosti.
• Ignorace.
• Podvolování strachem.
• Výhružky, nadávky, výčitky a násilí.

Najednou jako bych koukala na něco známého cizíma očima, ale teď mi to nepřišlo správné. Ale jde přece o rodiče, a ti dělají všechno správně, no ne? Tak nás to naučili.

A přesně v tuhle chvíli se rozpoltíte.

Ztráta iluzí

Je vám 35, máte — pardon, ale kure*sky těžký život za sebou. Prošli jste si věcmi, které se rodičům nikdy nestaly. A konečně chcete myslet na sebe. Pečovat o sebe tak, že se budete vyhýbat věcem, které vám ubližují.

A tak jsem se začala ozývat. Nejdříve zdráhavě, umlčená a svedená zpět na jejich “správnou cestu”. Pokud se podřídíte, máte jejich lásku a přízeň. Pokud ne, přichází hněv, výčitky, manipulace. Nakonec jste to vy, kdo se jim omlouvá, protože se cítíte jako nejprašivější pes v okolí.

Moment, kdy se vzchopím

Byla jsem zavržena, obviňována, cítila jsem se jako ta nejmenší ve společnosti, kde jsem byla nucena plout s proudem. A přesto jsem v sobě cítila, že se musím postavit. Po tolika letech, kdy jsem se utápěla v manipulaci a vyčítání, jsem začala hledat cestu k sobě.

Vzpomínám si na dovolenou s kamarádkami, kdy jsem se musela postavit proti tomu, jak se k nám chovali. Na letišti, v letadle, kdy mi každý malý detail připomínal, že nejsem v pořádku — a přitom jsem se naučila, že péče o sebe samého je nejdůležitější. Začala jsem se učit, jak si zachovat klid, jak si naslouchat a věřit, že mám právo žít svůj život podle vlastních pravidel.

Tohle je jen začátek. Příběh, který mě formoval, ale rozhodně ho nechci nechat definovat celý svůj život. Stále bojuju — za sebe, za svoje děti, za svobodu být taková, jaká skutečně jsem. Nastavit hranice znamenalo ztratit iluze a rozbít vztahy, ale možná to bylo potřeba. A tohle není všechno. Je toho mnohem víc, co chci říct, co by mohlo pomoct i dalším. Protože vím, že nejsem jediná, kdo tímhle prošel. A o tom zase příště…