Jako Jon Snow.

Proč je vlastně tak těžké něco vědět?

Určitě si pamatujete, jak Ygritte ve Hře o trůny reagovala na nevědomost krále severu: You know nothing, Jon Snow. Nic nevíš, Jone Sněhu. A já mám čím dál větší pocit, že jsem jako Jon Snow. Že nic nevím.

Jenže tenhle pocit nebyl vždycky tím, který jsem měl. Spíš naopak. Vstupoval jsem do života s přesvědčením, že toho vím hodně.

A stačí jeden pohled na sociální sítě, abych viděl, že nejsem sám.

Rozhodl jsem se proto napsat o hlavních důvodech, kvůli kterým je tak jednoduché podlehnout iluzi vědění.

Je velmi jednoduché si MYSLET, že víme

Když nad něčím přemýšlíme, zpravidla nás vedou intuitivní pocity o tom, co je pravda.

Schválně, zkuste si to:

• Jak vyřešit zadlužení státu?
• Jak reformovat školství?
• Jak vyřešit vzrůstající nenávist a vztek ve společnosti?
• Jak poskládat sestavu na MS v ledním hokeji?

Nejspíš Vás okamžitě napadne alespoň jedno řešení. Tyhle okamžité intuitivní odpovědi zajišťují, že nám svět skoro pořád dává smysl a nestojí nás to příliš mnoho energie.

Odvrácenou stranou je, že máme pocit, že docela dobře rozumíme… úplně všemu. A to i tématům, která jsme nestudovali, o kterých jsme nečetli žádnou knížku, ani nebavili se s žádným odborníkem.

Většinu času bohužel jenom kloužeme po povrchu přesvědčeni o tom, kolik toho víme, i když velmi často nemáme ponětí.

Proč je tak složité VĚDĚT

Naučit se cokoliv složitějšího do hloubky vyžaduje motivaci, čas, informace a ideálně taky kvalitní učitele.

Tím to ale nekončí. I když máme k dispozici všechno, co potřebujeme, pořád existují tři důvody, proč je učení tvrdá práce:

1. Realita má obrovské množství převážně neviditelných detailů

Detaily jsou překvapivě mocné.

Ať už se chcete naučit cokoliv, musíte se vypořádat s velkým množstvím detailů, které každá činnost přináší. A to se týká i schopností, které ovládají miliardy lidí. Například vaření.

Pokud si vzpomenete na své kulinářské začátky, určitě se Vám vybaví, že trochu praxe chce i to, aby člověk zvládl podle svých představ uvařit těstoviny, rýži nebo vajíčka.

Detaily jsou navíc po většinu času neviditelné.

1. Buď si je ještě neumíme představit, protože se teprve chystáme něco naučit.
2. Nebo už něco umíme a potřebné detaily vlastně ani moc nepamatujeme, protože už nad nimi nemusíme přemýšlet.

Zpravidla je vidíme jasně jen v tu chvíli, kdy pracujeme na jejich ovládnutí. Dobrý učitel se proto pozná i podle toho, že předává detaily způsobem, díky kterému jim žáci porozumí.

2. Svět může být až příliš složitý

Postupem času jsme se naučili kombinovat nástroje a schopnosti tak, že zvládáme kontrolovaně štěpit atomy, létat do vesmíru a mít v obchodech všeho dostatek, i když k nám zboží pluje třeba přes půl zeměkoule.

To má ale svou cenu.

Na světě existuje čím dál více systémů, kterým žádný jednotlivec kompletně nerozumí. Vlastně jim ani nemůže kompletně porozumět, protože jsou příliš složité.

Těch možností je tolik a s takovými důsledky, že není možné je všechny promyslet dopředu. Musíme je odžít.

Vezměte si sportovní zápas. V něm se všechno děje v reakci na vývoj hry, je to uzavřený, poměrně malý systém. A ani v jeho případě neumíme předvídat výsledky.

3. Nedostatečně různorodé myšlenky

Život není dost dlouhý na to, abychom udělali všechny chyby sami. Proto nás celým životem provázejí učitelé. Ať už jde o rodiče, pedagogy, kamarády, kolegy, partnery nebo lidi, které vůbec neznáme.

Od útlého dětství se učíme na základě toho, jak se k nám ostatní chovají, co nám dovolí, co ne, co je běžné a co není.

Později přichází předškolní a školní výchova, která z nás má udělat členy civilizované společnosti.

Čtení, psaní, počítání nebo například plánování, jsou tzv. metaschopnosti, které nám pomáhají v naučení se dalších schopností. Ty jsou zpravidla velmi užitečné.

Jenže pokud jde o to ostatní, není to úplně vždycky tak, že se učíme něco objektivně správného. Učíme se to, co někdo vybral. A učíme se to zpravidla zjednodušeně.

Obojí je asi nevyhnutelné, ale má to i své stinné stránky.

V případě zjednodušení se už nemusím dozvědět o tom, že je svět složitější a jak přesně je složitější.

V případě předvýběru informací nemusíme být schopni je zhodnotit v různých kontextech. Nebo se nedozvíme, že existují nějaké relevantní konkurenční myšlenky a alternativy. Nebo jsou pro nás informace zarámovány určitým způsobem a jejich jiné rámování pro nás začne být nepřirozené.

Závěr

Pokud jde o vzdělání, stojí nám toho hodně v cestě.

Složitá realita, vlastní minulost, mozek, který si sám o sobě rád myslí, že je racionální. A třeba i mnoho dalšího, protože svět není ideální.

Navíc aby člověk alespoň tušil, kolik toho neví, musí vědět překvapivě mnoho. Přitom ale není nijak zvlášť složité si zjistit samotné informace. Složité je zrevidovat ty, které už máme, protože na nich lpíme, i když bychom nemuseli.

Jak z toho ven?

Jak si připustit, že toho zase tak moc nevím?

Mně pomohlo čtení a cílené vystavování se myšlenkám, o kterých si myslím, že s nimi nebudu souhlasit. A psaní.

Čtení funguje skvěle, protože člověk čte o samotě a bez rizika veřejného zesměšnění. Nemá tedy tak velkou potřebu racionalizovat, aby si zachoval tvář před ostatními.

Někdo chytrý řekl, že neví, co si myslí, dokud si nepřečte, co o tom napsal. Musím s tím souhlasit. Udělat si opravdu promyšlený názor stojí hodně úsilí.

A možná bychom taky neměli opouštět školu s vědomím, že toho víme dost. Protože my toho sice víme dost k jejímu opuštění. Nevíme ale dost k tomu, abychom si mohli být vším tak jistí, jak zpravidla jsme.

Namísto toho bychom měli dostávat papír s přibližným popisem toho, kolik jsme se naučili a kolik nevíme: „Máš představu o přibližně 0,01 % toho, jak funguje svět a ovládáš 0,0001 % z těchto vědomostí.”

Co pomáhá Vám?

Pokud se se mnou chcete párkrát do měsíce zamýšlet nad systémovým myšlením, sekulárními dogmaty, mentálními modely a zkresleními a zajímavými knihami, budu rád, když se přihlásíte k newsletteru, ve kterém Vám 1–2x měsíčně pošlu materiál k zamýšlení. 🤔