Hloupneme a máme na to data

Přestože se během svého života snažíme pojmout maximum poznání, data z různých studií nám ukazují, že hloupneme. (Zdroj obrázku: Pexels)

Rakouský prozaik, dramatik a esejista Robert Musil zkoumal během svého života mnoho věcí. Jednou z nich tzv. intelektuální nesmělost, chcete-li blbost. Této intelektuální nesmělosti věnoval jednu ze svých nejlepších přednášek, pojmenovanou lapidárně O hlouposti. Ve své přednášce z roku 1937 popisuje své zneklidnění z úpadku společenské inteligence, kterou vidí kolem sebe.

Rakouský romanopisec Robert Musil (1880–1942). Zdroj obrázku: Wikipedie

Lze nalézt pomyslný “bod zlomu”, od kterého to jde s naší inteligencí z kopce? Má snad pravdu právě již zmíněný Musil, že hloupneme od 30. let 20. století? Nebo snad Oswald Spengler se svou tezí, že intelektuální degenerace elit vede k úpadku a zániku západní společnosti jako takové?

Ani Musil, ani Spengler se svými negativními postoji o snižující se inteligenci první třetiny 20. století nemají pravdu. Podíváme-li se totiž do díla psychologa a filozofa morálky Jamesa Flynna, vyplývá z něj, že mezi lety 1932 až 1978 došlo ke zvýšení IQ v průměru o 14 bodů. Flynnem pozorovatelný nárůst pravděpodobně začal mnohem dřív, nejspíš již na konci 19. století s dozvukem poslední etapy průmyslové a technologické revoluce. Inteligence tehdy rostla zejména mezi nevzdělanými lidmi a ženami.

Problematická definice

Abychom byli schopni správně popsat inteligenci a s ní spojené jevy intelektuální nesmělosti, potažmo hlouposti nebo blbosti, musíme zodpovědět základní otázku — co to je inteligence?

Podobně jako mnoho dalších pojmů souvisejících se společenskými vědami, tak ani na definici slova inteligence neexistuje jednoznačná a univerzálně přijímaná odpověď. Zvlášť se neshodnou ti, kteří ji celý svůj život zkoumají.

Pro potřeby tohoto textu vycházím z definice již zmíněného Jamese Flynna, nestora výzkumů inteligence. Flynn inteligencí rozumí soubor dovedností, mezi které patří abstraktní a logické myšlení, představivost, jakož také schopnost uvažovat o hypotetických možnostech, v neposlední řadě potom jazykový cit.

Inteligence je soubor dovedností, mezi které patří abstraktní a logické myšlení, představivost, jakož také schopnost uvažovat o hypotetických možnostech, v neposlední řadě potom jazykový cit. — James Flynn

James Flynn, novozélandský výzkumník inteligence (1934–2020). Zdroj obrázku: TED.com

Flynnův efekt

Prudký nárůst inteligence, o kterém můžeme během 20. století mluvit, později získal své příznačné jméno — Flynnův efekt. Lehce paradoxní je, že tento pojem se ustálil v roce 1984, tedy v období, ve kterém se rodili lidé, jejichž inteligenční kvocient byl svědkem skutečnosti, že nárůst není nezvratný.

Během 80. let totiž nastává “inteligenční pád”. Vyjma Flynnovy práce toto konstatování dokládá práce skupiny norských vědců, kteří zkoumali data z vojenských odvodů mladých mužů mezi lety 1962 až 1991. Díky skoro 30leté řadě dat ilustrovali trend, jenž se posléze ukázal také v jiných místech Evropy, například ve Velké Británii, Francii nebo Estonsku. Inteligence pozvolna stoupala během 60. let 20. stoletích, v 70. letech stagnovala a od 80. let padala. Průměrná hodnota poklesu se pohybuje kolem třech bodů za dekádu. To znamená, že od roku 1970 do roku 2020 se inteligenční kvocient snížil o 15 bodů.

Dobrý sluha, zlý pán

Kritici z řad odborníků na vzdělávání, psychologie nebo sociologie namítají, že posuzovat vše dle “tabulkových hodnot” IQ není samospásné — a mají pravdu. IQ však nelze ani zcela ignorovat.

V dnešní době existují studie dokládající vliv IQ na délku dožití (lidé s vyšší inteligencí v průměru žijí déle), lépe se vypořádávají s psychickými nemocemi a stresem, mají vyšší platy a vykazují větší spokojenost.

Pokud nastává pokles IQ, lze od toho odvodit potenciálně nebezpečné, až patologické důsledky jak pro jedince, tak pro společnost — sníženou kvalitu života, horší zdravotní stav, psychickou labilitu, nižší spokojenost, vedoucí (nejen) k hrubnutí společnosti, v neposlední řadě také vyslyšení protestních, leckdy antisystémových proudů.

Sám James Flynn se krátce před svou smrtí, během prvního covidového roku 2020, ke “svým” datům vrátil a pokusil se je vysvětlit. Tvrdil, že zvýšení IQ v poválečných letech není nijak překvapivé. Poválečný vývoj společnosti s sebou přinesl například zlepšení stravy, školství nebo sociální a zdravotní péče. Neméně důležitou roli Flynn přikládá také “dostatečné” velikosti rodin, které nebyly ani malé, ani velké, zkrátka tak “akorát”. V těchto optimálních rodinách poukazuje zejména na důležitost každého dítěte vyjednat si pozici mezi sourozenci.

Hlavní vysvětlení však spatřuje v jiném vlivu — zvyšujícím se nárokům na obyvatelstvo. O něm můžeme mluvit právě již od konce 19. století, kdy dochází k dovršení poslední etapy technologické, vědecké a společenské revoluce “dlouhého století”. Částečný odklon od manuální práce a zvýšená potřeba neustálého zdokonalování společnost naučila být neustále ve střehu — tak, jak se vyvíjela pracovní náplň, vyvíjeli se i lidé.

Příčiny pádu

Flynn, stejně jako na něj navazující dvojice norských vědců — Bratsberg a Rogeberg — pokles přičítají špatným návykům mysli, jenž jsou zrcadlem společnosti. Zatímco industrializace konce 19. a začátku 20. století fungovala jako intelektuální stimul, v posledních dekádách zprofanovaná automatizace může mít opačný efekt, stejně jako snižující se intelektuální náročnost některých zaměstnání. Nelze se nezmínit ani o “vtělené mysli”. Pokud strádá a chátrá tělo, například kvůli tomu, že se málo hýbeme, stejně tak strádá a chátrá i naše mysl.

Část viny na nelichotivých výsledcích přičetl Flynn také školství. Svou tezi Flynn doložil na faktu, že se ve společnosti sice zvyšuje podíl vysokoškoláků, ale současně s tím se snižuje počet lidí, kteří čtou. Oporou mu byla dat z let 1982 a 2015, která ukazují, že ve zkoumaném období sice vzrostl podíl Američanů s vysokoškolským diplomem z 18 % na 32,5 %, ale současně klesl počet čtenářů z 57 % na 43 %. Za “čtenáře” přitom výzkumníci — dodejme, že velmi štědře — označili někoho, kdo s knihou stráví alespoň hodinu týdně. Kdo z vás to má?

Něco na tom nesedí

Přestože jsou Flynnovy úvahu vcelku přesvědčivé, nelze se zbavit dojmu, že tam něco nesedí. Napříč západním světem roste podíl lidí pracujících ve službách, stejně jako roste podíl lidí pracujících v kvartérním sektoru. Tedy vysoce kvalifikovaných lidí v IT, vědě, bankovnictví, poradenství nebo médiích. Jejich hlavní náplní je práce s daty, potažmo komunikace. Zpravidla se jedná o vysoce kvalifikované odborníky, proč by tedy také u nich měla inteligence klesat?

Odpověď na tento rozpor už Flynn nenabídl, lze ji však — byť ne 100% — najít u jiných sociálních vědců, například u Manfreda Spitzera. Neuropatologa, který již několik let poukazuje na šíření tzv. digitální demence.

Spitzer přistupuje k digitálnímu světu veskrze kriticky. Soudí o něm, že je nevhodným místem pro přemýšlení, soustředění a pozornost. Právě z toho důvodu i výsostně intelektuální zaměstnání mohou zrychlovat natolik, že jsou poté veskrze velmi reaktivní a “mělké”.

Neuropatolog Manfred Spitzer (1958), mj. autor knihy Digitální demence. Zdroj obrázku: Wikipedie*

Díky vlivu digitálních technologií se také snižuje čas, po který jsme schopni udržet pozornost. Social a online marketéři by mohli vyprávět, byl celá reklamně-marketingová branže je, viděno z určitého pohledu, bojem o pozornost lidí.

Klesající pozornost se následně negativně podepisuje na dalších dovednostech naší inteligence, například představivosti. Pokud někdo čte beletrii, je často odkázán k hlubšímu přemýšlení (a domýšlení) o právě čteném textu. Taková schopnost je však zcela nepotřebná ve chvíli, kdy pouze bezmyšlenkovitě klikáme, nebo scrollujeme. Vytváření souvislostí jako dovednost se tedy oslabuje. To samé se potom děje například také s pamětí, již mnozí dnes v podstatě převedli do cloudů a jiných externích zařízení, případně zcela rezignovali na to si něco vůbec pamatovat, když “je všechno přece na internetu.” Nikdo po lidech nechcete, aby si pamatovali všechny premiéry Československa, ale mohli by si alespoň pamatovat, kdy kam mají přijít. Jak se sám Flynn krátce před smrtí ještě stihl vyjádřit: “[…] Pokud lidé méně čtou, zato víc zabíjejí Marťany v počítačových hrách, není divu, že IQ klesá.”

Pokud lidé méně čtou, zato víc zabíjejí Marťany v počítačových hrách, není divu, že IQ klesá.” — James Flynn

Chytrá společnost plná hloupých lidí

Skončeme tento text s autorem, se kterým jsme ho začali — Robertem Musilem. Ten sám nabídl svým tehdejším čtenářům tezi o tom, jak hloupí dokážou být chytří lidé.

Musil mluvil o dvou hloupostech — prosté hlouposti člověka, kterému ledacos nedochází a tzv. hlouposti druhého řádu, která je vlastností inteligence. Prostý člověk není schopen rozpoznat souvislosti, “hlupák druhého řádu” vidí souvislosti tam, kde žádné nejsou. Řečeno ještě jinak — vidí problémy tam, kde nejsou a nevidí je tam, kde jsou. Tato hloupost však dokáže být velmi podlá, lstivá a nebezpečná.

Jak říká americký psycholog a neurovědec Robert Stenberg: “Ti, kteří nám v současnosti svou hloupostí způsobují největší problémy, mívají vysoké IQ.”

Ti, kteří nám v současnosti svou hloupostí způsobují největší problémy, mívají vysoké IQ. — Robert Stenberg

Možná je tedy naše chytrá společnost, leckdy též označovaná jako informační, plná (relativně) hloupých lidí. Až uhasne vleklý spor o memorování informací či jeho odmítnutí a dobrovolně budeme chtít vědět o něco méně, zato však kvalitněji (porozumíme otázkám a souvislostem stojící v pozadí našeho poznání), možná, že naše společnost bude zase inteligentnější.