Svatba, fúrie a jiné horory

Svatba, fúrie a jiné horory

V březnu mě můj přítel, kterého nadevše miluji, požádal o ruku. Řekla jsem ano a začala se těšit na plánování svatby. Řekli jsme si, že si svatbu uděláme na konci srpna až pominou ty šílený tropický vedra, takže máme parádní půlrok na to si všechno naplánovat. Když se zamyslím nad tím, jak jsem tenkrát byla naivní, chce se mi smát.

Nejdříve přišlo a řadu oznámit tuto radostnou zprávu rodině a přátelům. Někteří byli nadšení, jiní se divili, proč se jako bereme? Hned na to následovala otázka „A ty jsi těhotná?“… to, že mám panděro neznamená, že jsem těhotná, jenom miluju pizzu a sladkosti. „Ehm… ne, my se bereme protože se milujeme a chceme spolu zůstat.“ „Prosimtě, vždyť dneska už se lidi neberou!“

Ale berou. Vdávají se v 8. měsíci těhotenství nebo s jedním nebo vícero dětmi. Taky jsem zjistila, že svatba z lásky je přežitek (klobouk dolů před všemi páry, které se berou nezištně a jenom proto, že se milují).

Pak následovala otázka, kdy bude svatba. Odpověď byla jednoduchá — někdy ke konci léta u nás na radnici v Plzni. To ale spoustě lidem nestačilo a chtěli okamžitě vědět přesné datum, čas, kde bude hostina, od kdy bude hostina, kdo přesně na té svatbě bude a kolik bude stupňů Celsia ve stínu.

To byl pro mě impuls, že bych asi měla začít zařizovat základní věci. V prvé řadě zarezervovat čas a datum na radnici, následně nechat vytvořit svatební oznámení aby to zodpovědělo alespoň pár otázek — a následně je rozeslat lidem, u kterých jsme si byli jistí, že bychom je chtěli pozvat. Poté možná zavolat do pár restaurací a hotelů a zkusit zařídit osobní schůzku ohledně svatební hostiny. Taky by se hodil nějaký dobrý fotograf, abychom z toho dne měli nějakou památku.

Čas a datum na radnici nebyl problém. Čekali jsme více hostů z větší vzdálenosti, proto jsme zarezervovali obřad ve tři hodiny odpoledne, aby se hosté, kteří jedou z druhého konce republiky mohli ráno alespoň trochu vyspat. Tehdy mě docela překvapilo, že půl roku dopředu už je na ten den zarezervováno 7 svateb. Myslela jsem si, že vše zařizuji zbytečně moc brzo, ale opak byl pravdou — měla jsem začít plánovat a zařizovat alespoň pět měsíců předtím, než mě přítel vůbec požádal o ruku.

Následovalo zařizování hostiny. Bydlíme v Plzni, celkem velké město, kde je hotelů a restaurací víc než botoxu na ksichtu Kim Kardashian. Začala jsem obvolávat někdy začátkem dubna a v prvních osmi podnicích mi řekli, že ten den už tam svatbu mají. Jediné místo, kde byla volná alespoň restaurace, byl čtyřhvězdičkový hotel. Zajeli jsme tedy na schůzku, vše vypadalo skvěle, restaurace se nám líbila a alespoň bychom měli kde ubytovat hosty, jelikož nikdo nebyl z Plzně. Plánovali jsme třicet lidí, no a pro tento počet nám bylo domluveno pohoštění před hostinou, tříchodové menu, raut a grilování. To, že by nás hostina pro třicet lidí vyšla cca na 80 tisíc jsme neřešili, já jsem rakouská arcivévodkyně a snoubenec je ropný baron.

Poté následovala debata ohledně svatební tabule. Paní manažerka (PM)byla naprosto skvělá, měla totiž připravené i ty nejmenší detaily, o kterých já (E) jsem do té doby ani nepřemýšlela.

PM: Jakou máte barevnou tématiku?

E: Asi fialová a bílá.

PM: Fialová, lila, nebo švestková?

E: What?

PM: A jak budete chtít nazdobit svatební tabuli? Budete chtít kamínky, okvětní plátky, přírodní dřevěné podtácky, ozdobné krabičky od antikoncepce s jutou, nebo jaké další zbytečnosti?“

E: Mně je to úplně jedno, hlavně ať to vypadá hezky.

Poslední červenou vlajkou pro mě bylo to, že nám nedovolili přinést si vlastní cukrovinky. Od začátku jsem byla domluvená se svojí milovanou babičkou, která má padesát let praxe jako cukrářka, že spolu upečeme veškeré sladkosti a laskominy, a to hlavně kvůli našim osvědčeným rodinným receptům.

E: „Chtěla bych dodat vlastní dobroty, jako bavorské vdolky, kremrole, cupcakes…“

PM: „To by nebylo fér, my totiž tyhle dezerty nabízíme taky, pokud chcete sladkosti, s radostí vám je dodáme. Třeba máme delikátní cupcakes, kus za 70 korun, kolik jich budete chtít?“

No, lepší něco než nic, že? Zaplatili jsme zálohu a z toho snobskýho podniku vypadli.

Alespoň, že jsme si domluvili úžasného a sympatického fotografa.

Pak jsem udělala věc, která nechala velké šrámy na mé duši. Přidala jsem se na Facebooku do pár skupin se svatební tématikou.

Zjistila jsem jednu důležitou věc. Jakmile muži některým ženám nasadí zásnubní prsten, ty ženy okamžitě promění v bájné fúrie (dále jen „fúrie“)a jsou nebezpečné pro každého kdo má trojciferné IQ. Když jsem se o tom bavila se svým milovaným, řekl, že ty ženské byly vždycky takové, jen teď se projevily. Tyto budoucí nevěsty musí mít všechno — a to „všechno“ musí být naprosto dokonalé bez jediné chybičky!!!! Ty největší extrémy mají dokonce vlastní pojmenování, říká se jim BRIDEZILLA (ze spojení slov Bride — nevěsta — a Godzilla).

Myslím, že i na dark webu bych našla příjemnější věci, než v těchto skupinkách.

Svatební stromy, instax nebo Polariod(taková ta předražená blbost, co dělá fotky, které okamžitě vyjedou ven a jedna taková fotka vás vyjde cca na 50 korun) balónky, bublifuky, „Bedna pomoci“ (prostě krabice s toaletním papírem, kondomy a deodoranty, což je na druhou stranu fajn, když nemáte na svatbě smraďochy, pro které je parfém sprosté slovo), dárky pro svědky a rodiče novomanželů (moje matka, kterou jsme ani nepozvali, by jako dárek dostala maximálně tak pár facek za veškeré životní podrazy) nesmí chybět na žádné pravé svatbě. Pokud tohle všechno na svatbě nemáte, jste looseři a jednoduchost nebo nedej bože originalita prostě na svatbě v roce 2019 nemá co dělat.

Taky jsem zjistila, že existují barvy, o kterých jsem dříve neměla ani tušení.

Světle fialová = lila

Světle oranžová = lososová

Sytě modrá = královská modř

Modro — fialová = švestková

Obyčejná šedivá = holubí šeď

Mint?

Světle hnědá = velbloudí kaď

Říká se, že muži vnímají užší barevné spektrum než ženy. Takže jsem tam kromě jiného zjistila i to, že jsem pravděpodobně muž.

Občas některé nevěsty udělaly tu chybu, že se svými šaty, účesem nebo nehty chtěly pochlubit ve skupince. Nijak pro mě nejsou zajímavé nevěsty s šaty alá korzet a šlehačka a ve vlasech drdol, ale držím hubu. Nevěsta si připadá krásná, tak proč jí kazit radost mou hořkou kritikou. Takové nevěsty jsou pro všechny ostatní dokonalé a přesně tak má nevěsta vypadat, jakmile však nějaká nevěsta nevypadá tak, jak jsem popsala výše, vstupuje na hodně tenký led.

Rozpuštěné zvlněné vlasy bez kýčovitých perliček? Nevkusné a na svatbu naprosto nevhodné.

Nevěsta bez šlehačkové sukně? Nudná a v šatech samozřejmě tlustá.

Nebo nevěsta s nádhernými černými šaty? Upalte jí, kacířku!

A pro mě jako milovnici extravagantních nehtů, kamínky na nehtech a něco jiného než bílá francie? Hnus, kýč, usekněte jí prsty.

Kolikrát mi bylo těch nevěst opravdu líto. Fandím jakékoliv originalitě a i kdyby na sobě nevěsta měla pytel na odpadky, rozhodně mi přijde zajímavější než nudné ženské s korzetem a šlehačkou. Každá nevěsta si připadá krásná a je opravdu hnus, když fúrie, na jejichž názor se nikdo neptal (nevěsty pouze postují fotku jak budou nebo vypadaly ve svůj svatební den a popřejí ostatním nevěstám hodně štěstí na jejich svatbě), se do těchto dam pustí a zkritizují všechno možné, od barvy vlasů až po počet kytek na svatebním dortu.

Trendem poslední doby jsou tzv. přírodní svatby. Nevěsta (samozřejmě veganka) chce vypadat jako Panna Maria (a svatá dala neví komu) a všechno musí být naprosto přírodní a nejlépe někde na louce nebo u rybníka. Mně osobně to přijde neskutečně na zblití, ale to bude spíš tím, že nesnáším vegetariány, vegany a další havěť, která chce žít v souladu s přírodou. Komu se to líbí, prosim. Jen je docela otrava to vidět v každém druhém postu, ale jak jsem zmiňovala výše, když se mi něco nelíbí, svůj názor si strčím mezi půlky a nebudu kritizovat konkrétní nevěsty pod jejich příspěvky, jako to dělají fúrie.

Abych se vrátila ke své svatbě. Měla jsem naplánovaný účes alá Marie Antoinette, s pštrosími pery a květinami. V 18. století ženy nosily tyto účesy, aby daly najevo svůj politický postoj, případně se vyjádřily k různým společenským situacím (protože v té době ženy musely pouze držet hubu a rodit děti). Já tím chtěla vyjádřit to, že jsem dost kontroverzní, a kromě toho také odmítám jakýkoliv nudný stereotyp a vše dělám ve velkém stylu. Šaty v barvě champagne se zlatou výšivkou a damaškovými vzory.

Jedna taková storka — babičky občas přehání. S tou mojí jsme diskutovali ohledně svatební hostiny a personálu a babička tvrdila: “No a vsaď se, že ty pinglové budou jenom čekat, až jim dáš do kapsy minimálně tisícovku!” Ale babi.

No, moje babička má vždycky pravdu.

Mé pozornosti neunikla jedna taková diskuze ve skupince. Slečna se ptala, kolik dali dýško personálu. A tehdy mi huba spadla dolu.

“No, nás si personál moc nevšímal, ale dala jsem každé čísnici dva tisíce.”

“My jsme dali kuchaři čtyři tisíce.”

“My jsme dali uklízečce litra.”

Pane bože. Nejsem žádný škrt, i když si jdu koupit vodu do krámu tak nechám dýško, nesnáším drobáky. Ale tohle? Ti lidé dělají práci, za kterou jsou placení. Čtyři tisíce dýško? Já na takovou částku vydělávám několik dní. Ale vím asi přesně, co bych odpověděla.

“Když ti dám pětikilo, zdrbneš mě, jaký jsem škrt, kolenovrt a Harpagon. Když ti dám dva tácy, budu akorát nas*aná, že nás tahle šaškárna asi nestála dost. Uděláme dohodu — jdi do háje.”

Nicméně nastalo několik změn.

Hosté nám začali házet klacky pod nohy. Z původních třiceti lidí jich bylo přes čtyřicet a to kvůli tomu, že někteří hosté s sebou nutně potřebovaly vzít své polovičky, se kterými jsou pár týdnů a které jsme v životě neviděly, a oni jako parta přátel, kteří se pravidelně vídají, by se cítili mezi sebou osaměle. Já jsem souhlasila pouze s doprovodem své svědkyně — to z toho důvodu, že je to má nejstarší kamarádka, je to svědkyně (říkejte si co chcete, ale po nevěstě a ženichovi jsou svědci nejdůležitější hosté na svatbě) a s partnerem jsou spolu déle než já se svým snoubencem, kromě toho by tam nikoho jiného kromě mě neznala. Pak ještě dvě kamarádky (jednu s dlouholetým partnerem a jedna se svou sestrou, která je kromě toho má bývalá spolužačka). Ostatní hosté začali dělat dusno, jakmile jsme jim vyškrtli jejich kopretinky, se kterými byli někteří sotva pár týdnů a začali vyhrožovat, že na svatbě bez nich nebudou. Prosím, nám to žíly nevytrhne.

Někdo by argumentoval svatebními dary. Naše rodiny nejsou žádní multimilionáři, a co se týče přátel — jeden host nás vyjde cca na 3 tisíce, a dost pochybuji že by hosté (krátkodobé doprovody) dali jako svatební dar lidem, které neznají víc jak dva tácy.

Argument č. 2 — pozvěte je jen na raut a zábavu. Další dost trapná věc na moderních svatbách. Představuji si tu situaci „Hele, teď máme portrétové focení, pak je hostina s rodinou a svědky a vy si teď někam na pár hodin, ve městě, které neznáte, sedněte a pak doražte, nejste pro nás dost vážení, abyste byli na hostině.“ To jako fakt někdo dělá?! Co takhle nějaká slušnost?!

Jde tu ale především o princip. Mého přítele, kdyby pozvali na svatbu jeho přátelé, které já bych v životě neviděla, a pozvali by i mě jako doprovod, já bych nejspíš ani nešla. Proč bych se měla nechat hostit lidmi, kteří neznají mě a já neznám je? Přišlo by mi to dost blbý. Asi jsem málo vychcaná. Jsem totiž typ, který za sebe nenechá zaplatit ani na rande.

Svatba je především o tom, aby se všichni zadarmo nažrali a ožrali si držky. Nejde o peníze — jde o princip. Proto jsme se rozhodli udělat si komorní svatbu se svědky, mojí babičkou a tetou. Celkem nás bude pouze sedm, ale já se těším jak malý děcko. Krásná svatba se dá udělat i bez veškerého cirkusu okolo. Zajdeme si na oběd, uděláme pár fotek a pak uděláme mejdan u nás doma, s vodnicí a hromadou mnou dělaných sladkostí a laskomin, bez toho, aniž by mi do toho kdokoliv kecal. Hostinu jsme zrušili a zálohu samozřejmě už nikdy neviděli.

Rozhodla jsem se změnit i svatební look. Místo champagne šatů prošívaných zlatem mám klasické šaty se srdíčkovým topem a sukní, pod kterou by se vešel celý regiment. Vlasy nejsou jako francouzské královny, ale objemné lokny, které by mohla závidět kdejaká černoška. Ale nechala jsem si alespoň korunku.

Akorát zřejmě budeme shánět nového fotografa. Jakmile jsme mu dali vědět, že o pár hodin zkrátíme focení, tak mlel něco o tom, že o víkendech fotí jen velké svatby atd. tak jenom čekáme, až nás pošle do háje.

A poslední kapitola na závěr — svatební stres.

Každou chvíli jsem četla o tom, jak nevěsty, které mají pár dnů nebo hodin před svatbou blejou do psaníček, kopou do sebe prášky na uklidnění a klepou se jak drahej pes. Od začátku jsem šla do svatby s tím, že je to jedna velká párty a já jako nevěsta jsem královna večírku. Kdo by se sakra stresoval z nejlepší párty svého života? Některé nevěsty by argumentovaly tím, že jsou introvertky a nemají rády společnost. Ehm…drahoušku, já se nějakou dobu léčila se sociální fóbií a byla jsem na práškách jak největší feťák. A je mi úplně jedno, jestli je na mé svatbě 5 lidí nebo 500. Je to MOJE svatba a pokud má někdo k něčemu výhrady, může se sebrat a jít si pařit zadek domů. A pokud někdo upadne, něco vyleje, nebo ten, co nese dort spadne na hubu a dort poletí na něj, no a co? V čem je problém? To, že svatba není přesně narýsovaná podle pravítka neznamená, že by mě to mělo nějak rozhodit (a kromě toho by to byla docela nuda). Všechno se dá vyřešit, všemu se dá zasmát (kromě rvaček a podobných extrémů, to by rozhodilo snad úplně každého). Moje rada zní — nevdávej se, když na to nejsi připravená. Tím, že se stresuješ, nebo se vyloženě bojíš, aby všechno proběhlo perfektně, akorát sama sobě dáváš najevo, že připravená nejsi, drahoušku. Svatba je párty — a nikdo nechodí na párty, když se mu nechce nebo se nedej bože bojí.

Opustila jsem veškeré tyto svatební skupinky, protože mám sama sebe dost ráda. I kdyby padaly trakaře, tak pro mě bude můj svatební den nejkrásnější v životě. Držím pěsti a moc fandím do manželství všem rozumným nevěstám.

Ale na závěr přidám ještě pár perliček, které jsem si musela poznamenat než jsem opustila tu jámu pekelnou. (samozřejmě je spousta věcí parafrázovaných, nechci mít spor s fúriemi)

1. “Snoubencova matka už není mezi námi, ale chtěla bych ji na obřadu a obědě. Jak to vyřešit?” E: Zkuste zajet do New Orleans, do klasického voodoo shopu, tam by Vám mohli pomoci.

2. “Kolik gramů dortu jste počítaly na osobu?”

E: To záleží. Někdo nežere vůbec, někomu jako já nestačí ani kilo.

3. Kartička se žádostí o svědka:

“… tato funkce zaručuje i držení šatů při čůrání!”

E: A taky držení vlasů při blití do mísy! No neber to.