Reentry shock jako slepé místo systémů mobility

V roce 2022 jsem se po osmi měsících strávených v jihokorejském Soulu vrátila domů. Před odjezdem jsem předpokládala, že nejnáročnější část celé zkušenosti bude adaptace na nové prostředí, jazyk, společenské normy i každodenní život v kultuře, která se od té naší v mnohém liší. A skutečně, začátky nebyly vždy jednoduché. Zároveň však byly plné objevování, nových podnětů a postupného poznávání světa, který mi byl do té doby cizí. O to víc mě překvapilo, že nejtěžší období přišlo až po návratu. Místo očekávaného pocitu známého zázemí jsem se potýkala s pocity odcizení a nepatřičnosti, které jsem si tehdy nedokázala vysvětlit.

V té době jsem měla pocit, že jsem v podobné situaci sama. Nedokázala jsem své prožitky přesně pojmenovat a nerozuměla jsem tomu, proč je návrat domů psychicky náročnější než odjezd do zahraničí. Teprve později jsem zjistila, že tento jev je v odborné literatuře dobře známý. Sociologové jej již v 60. letech popsali pod označením reentry shock a často se setkáváme také s termínem reverse culture shock, který bývá používán ve velmi podobném významu (Gaw, 2000). S odstupem času si uvědomuji, že už samotné pojmenování této zkušenosti a vědomí, že ji sdílí mnoho dalších lidí, by mi tehdy pravděpodobně pomohlo. Právě proto vznikl i tento článek, protže možná pomůže někomu, kdo si dnes klade stejné otázky, jaké jsem si tehdy kladla já.

W-Curve, aneb model, který není univerzální

Většina textů o reentry shock vychází z takzvané W-křivky, která rozšiřuje starší U-curve hypotézu o fázi návratu domů (Arthur, 2003). Podle tohoto modelu člověk během pobytu v zahraničí nejprve zažívá období nadšení, následně určitou krizi, postupnou adaptaci a nakonec stabilizaci. Po návratu domů se podobný cyklus opakuje znovu (Arthur, 2003). Později vznikly i alternativní přístupy, například Bennettův šestifázový model DMIS, popisující posun od etnocentrického k etnorelativistickému pohledu na svět. Ani ten se však zcela nevyhýbá představě, že součástí mezikulturní zkušenosti je období napětí nebo krize (Bennett, 1998, cit. ve Swallow & Tomalin, 2022).

Lam (2025) ve své studii o čínských studentech v Austrálii ukazuje, že U-curve model je v podstatě jen popisem korelace, ne kauzality (Lam, 2025). Model neříká, proč by k té křivce mělo docházet, jenom že k ní občas dochází. Lam navrhuje nahlížet na kulturní adaptaci přes teorii chaosu, kde každý člověk v novém kulturním prostředí naráží na nepředvídatelné a nahodilé okolnosti, které mohou jeho zkušenost posunout úplně jinam, než by predikoval hladký graf (Lam, 2025). Dva jeho respondenti zažili stejnou událost, totiž nucenou změnu bydlení. Jeden to vnímal jako pozitivní příležitost, druhý jako traumatizující ztrátu (Lam, 2025). Žádná křivka tohle nezachytí, a když se model pokusili přímo změřit Fanari et al. (2021) na vzorku 285 studentů, výsledná škála dosáhla reliability pouze α = .51, tedy pod hranicí, která se v sociálních vědách obvykle považuje za přijatelnou (Fanari et al., 2021).

Nejpřesvědčivější kritiku ale přináší Viol a Klasen (2021). Rozhodli se neptat se, jestli lidé zažívají culture shock podle předem daného modelu. Místo toho se jednoduše zeptali, jak vlastně jejich pobyt v zahraničí probíhal. Provedli padesát polostrukturovaných rozhovorů s německými Erasmus studenty po návratu domů (Viol & Klasen, 2021). Výsledek byl překvapivý. Jen čtyři z padesáti studentů neodpověděli na úvodní otázku jasně pozitivně (Viol & Klasen, 2021). Žádný moment krize nebo šoku se v podstatě nevyskytl.

Místo toho popisovali tři fáze, fázi vzrušení, fázi rutiny a fázi rozloučení. Celkový tvar křivky byl mírný zvonovitý oblouk, ne žádné dramatické U nebo W (Viol & Klasen, 2021). Autoři to vysvětlují konceptem takzvané erasmusové bubliny. Studenti tráví většinu času s ostatními mezinárodními studenty. Mají zajištěnou organizační podporu. Vědí přesně, jak dlouho pobyt potrvá. A hlavně nejsou v té zkušenosti sami (Viol & Klasen, 2021). Bublina podle nich nefunguje jako izolace od kulturní adaptace. Funguje naopak jako polopropustná membrána, která adaptaci usnadňuje a zbavuje ji většiny stresu (Viol & Klasen, 2021).

A tady se otevírá zajímavý prostor pro srovnání s mojí vlastní zkušeností.

Korejský semestr neměl žádnou bublinu v tom smyslu, jak ji popisují Viol a Klasen. Praxe na velvyslanectví. Covidová karanténa hned na začátku. Kulturní vzdálenost, která byla nesrovnatelně větší než mezi Německem a Španělskem nebo Irskem. Pokud je erasmusová bublina protektivní faktor, pak se domnívám, že moje zkušenost byla skoro přesným protikladem podmínek, za kterých bublina vzniká. Možná právě proto se ten klasický W-curve model, který u erasmusových studentů z Bochumu nesedí, na moji zkušenost hodí přesněji.

To nemění nic na tom, že model jako univerzální popis lidské zkušenosti s návratem domů je problematický. Faktory jako délka pobytu, kulturní vzdálenost, míra organizační podpory a to, jestli je člověk v zahraničí sám nebo v kolektivu podobně postavených lidí, zřejmě predikují, jestli reentry shock vůbec nastane a jak silně (Viol & Klasen, 2021; Lam, 2025).

Co se vlastně při reentry shocku děje?

I když reentry shock nezasáhne každého stejně, u těch, kterých se dotkne, jde o měřitelný a popsatelný jev.

Systematická review zahrnující 55 studií publikovaných od roku 2009 ukazuje, že výskyt re-entry stresu se pohybuje mezi 40 a 92 procenty, v závislosti na použité metodice a populaci. Gaw (2000) ve své klasické studii zkoumal 66 amerických studentů vracejících se ze zahraničí. Zjistil, že ti s vyšší mírou reverse culture shock hlásili výrazně víc problémů s osobní adaptací, pocity odcizení, osamělosti a sníženého sebevědomí než ti s nižší mírou (Gaw, 2000). Tyto problémy se navíc soustředily do specifických oblastí, hlavně do oblasti vztahů a sociálního začlenění (Gaw, 2000).

Fanari a Segrin (2023) studovali specifickou skupinu, americké studenty nuceně se vracející domů kvůli covidové pandemii. Jejich výsledky jsou jednoznačné. Re-entry shock predikoval vyšší depresi, osamělost a vnímaný stres a nižší spokojenost se životem, a tyto vztahy byly statisticky velmi silné (Fanari & Segrin, 2023). Zajímavější než samotná čísla je ale mechanismus, který autoři popisují. Komunikace o zážitku ze zahraničí, ať s rodinou nebo přáteli, totiž není jednoznačně pozitivní coping strategie. Může fungovat jako prostředek vyrovnávání se s návratem. Stejně dobře ale může zhoršovat depresi a stres, protože vyvolává znovu vzpomínky na to, jak náročný byl celý proces (Fanari & Segrin, 2023).

Tahle dvousečnost komunikace se objevuje i v jiné studii týmu Fanari, tentokrát zaměřené na self-disclosure, tedy na to, jak moc se studenti rozhodují sdílet svou zkušenost s druhými. Z otevřených odpovědí vyplynulo, že nejtěžší část návratu často není samotná adaptace. Je to fakt, že člověk nemůže mluvit o tom, jak těžký byl návrat, aniž by ostatním nedělal pocit viny, nebo aniž by nezněl jako nafoukaný kritik vlastní kultury (Fanari et al., 2021). Jeden z respondentů to popsal přesně: „The most difficult aspect is not really having anyone to talk to. You can’t talk about how returning home has been really tough without making other people feel bad“ (Fanari et al., 2021, s. 287). Studenti si proto často vybírali, komu se svěří, a dávali přednost lidem se stejnou zkušeností ze zahraničí před vlastní rodinou nebo přáteli, kteří doma zůstali (Fanari et al., 2021).

Co kromě komunikace ovlivňuje, jak silně se reentry shock projeví?

Saputra et al. (2025) ve velké studii s 316 indonéskými studenty z programu IISMA zkoumali roli psychologického kapitálu, tedy kombinace naděje, sebeúčinnosti, odolnosti a optimismu, často zkracované jako HERO. Výsledky strukturálního modelování ukázaly, že reverse culture shock přímo zvyšuje psychickou distres. Zároveň nepřímo snižuje psychologický kapitál, který funguje jako částečný mediátor a ochranný faktor (Saputra et al., 2025). Lidé s vyšším psychologickým kapitálem zvládají reentry shock lépe. Ne protože by ho nezažívali, ale protože mají k dispozici víc vnitřních zdrojů na to, jak ho zpracovat (Saputra et al., 2025).

Zajímavou nuanci přináší Geeraert et al. (2022) ve své rozsáhlé longitudinální studii s 1319 účastníky zahraničních pobytů. Zkoumali, jak moc se předem očekávaná míra adaptace po návratu liší od reálně zažité zkušenosti. Použili k tomu polynomiální regresi a takzvanou response surface analýzu, tedy metodu, která dovoluje rozlišit, jestli na pohodu po návratu působí samotná shoda mezi očekáváním a realitou, nebo to, jestli je realita lepší či horší než čekání (Geeraert et al., 2022). Výsledky podpořily takzvanou direkční hypotézu. Lidé, jejichž zkušenost po návratu byla horší, než čekali, měli výrazně nižší pohodu, zatímco ti, jejichž realita předčila očekávání, byli na tom lépe (Geeraert et al., 2022). Jejich vzorek navíc pocházel z dobře organizovaného programu AFS Intercultural Programs a v průměru reportoval lepší adaptaci, než původně předpokládal (Geeraert et al., 2022). To je důležitý nález, protože komplikuje příliš jednoduchou tezi, že univerzity vždy podceňují přechod domů. Když je příprava skutečně důkladná, mohou se očekávání a realita celkem dobře sblížit.

Přístupy institucí

Pokud existují podmínky, za kterých se reentry shock objevuje silněji, logicky se nabízí otázka, co s tím dělají instituce, které studenty do zahraničí vysílají. Odpověď se liší podle toho, kam se podíváme.

Ve Spojených státech existuje koncept takzvaného wrap-around přístupu, kdy je studentova zahraniční zkušenost provázána kompletní podporou před odjezdem, během pobytu i po návratu (Wayland, 2015). Wayland (2015) popisuje konkrétní implementace na několika univerzitách. Purdue má v rámci programu GEARE jednokreditové kurzy pro fázi před, během a po cestě. Re-entry část kurzu byla speciálně navržena tak, aby propojila čerstvě vrátivší se studenty s těmi, kdo byli v zahraničí už dřív (Wayland, 2015). Georgia Tech provazuje jazykovou a kulturní přípravu před odjezdem se závěrečným kapstonovým kurzem, ve kterém studenti aplikují zahraniční zkušenost na konkrétní problém ve svém oboru (Wayland, 2015). Na University of Virginia funguje sada seminářů CORE, otevřených všem studentům bez ohledu na to, jestli se chystají vyjet, nebo se právě vrátili (Wayland, 2015).

Wayland (2015) je ale upřímný v tom, že tyhle programy jsou nepředstavitelně vzácné, a to i v rámci jediné země. Identifikuje tři konkrétní strukturální důvody, proč k tomu dochází (Wayland, 2015). Za prvé, návrat domů je intuitivně chápán jako neproblematický, jako věc, která by měla být snadná, takže instituce ani studenti na něj neplánují stejně pečlivě jako na odjezd (Wayland, 2015). Za druhé, jakmile se student vrátí, jeho pozornost se přirozeně přesouvá k novým povinnostem (Wayland, 2015). Za třetí, jakmile je kurz nebo program dokončen a kredit přiznán, instituce ztrácí jakoukoli formální páku, kterou by mohla studenta motivovat k další reflexi (Wayland, 2015).

V evropském kontextu existuje analogický, i když menší, projekt jménem CONNECT. Je financovaný z programu Erasmus+ a koordinovaný University of Limerick ve spolupráci s osmi dalšími evropskými partnery (Holfter & Rieder, 2018). Holfter a Rieder (2018) ho podrobně popisují včetně výsledků dotazníkového šetření mezi studenty, kteří se z Erasmu vrátili. Studenti se před odjezdem cítili relativně dobře připraveni. Po návratu jim ale chyběla jakákoli strukturovaná podpora pro zpracování zkušenosti (Holfter & Rieder, 2018). CONNECT na to reaguje konkrétním re-entry modulem nazvaným “Re-entry: Coming home, thinking back and moving forward”, který kombinuje online sekci s reflexními cvičeními a osobní setkání, na kterém jsou studenti přímo seznámeni s konceptem reverse cultural shock (Holfter & Rieder, 2018). Holfter a Rieder (2018) přitom citují starší práci McKinlaye a kolegů z roku 1996, podle které se většina programů soustředí výhradně na přípravu před odjezdem a studenta po návratu nechává bez jakékoli podpory.

Ve spoustě prostředí, včetně toho českého nějaké institucionální kroky k podpoře při reentry shock chybí. To ale může i souviset s tím, na co upozorňují Fanari a Segrin (2023), že re-entry shock se časově neváže na žádný pevný moment. Nepřichází nutně hned po příletu. Často se rozvíjí postupně, týdny nebo měsíce po návratu, a jeho intenzita kolísá (Fanari & Segrin, 2023). Z toho plyne nepříjemný závěr i pro instituce, které by chtěly něco udělat. Jednorázový welcome-back workshop hned po návratu může minout úplně tu fázi, kdy je podpora nejvíc potřeba.

Proč lidé v krizi nevyhledávají pomoc, i když existuje

Dalo by se čekat, že tam, kde institucionální podpora chybí, lidé hledají pomoc jinde, a tam, kde existuje, ji využívají. Data ale ukazují přesný opak.

Gaw (2000) zjistil zajímavý a poněkud kontraintuitivní vzorec. Studenti s vyšší mírou reverse culture shock využívali univerzitní podpůrné služby méně často než ti s nižší mírou, navzdory tomu, že právě oni měli teoreticky největší potřebu pomoci (Gaw, 2000). Korelace mezi mírou reentry shock a celkovým využíváním služeb byla negativní a statisticky významná (Gaw, 2000). Ochota navštívit poradnu navíc nebyla vůbec spojená s mírou reentry shock (Gaw, 2000). Nešlo tedy jednoduše o to, že by silně postižení studenti odmítali pomoc principiálně.

El-Asri et al. (2024) tuhle nuanci potvrzují z jiného úhlu, na vzorku marockých absolventů výměnného programu YES. Z jejich dotazníkového šetření vyplynulo, že profesionální emocionální podpora od organizátorů programu byla nejméně využívanou strategií. Vybralo si ji méně než pět procent respondentů (El-Asri et al., 2024). Místo toho se 39 procent spoléhalo na to, že prostě přijmou, že jsou po zahraniční zkušenosti jiný člověk. 22 procent se opíralo o kontakt s ostatními absolventy programu (El-Asri et al., 2024). Jeden z respondentů popsal absenci podpory takto: “It’s probably because we didn’t have any in person orientation after we came back… it was hard at first to again get used to living with my family” (El-Asri et al., 2024, s. 54).

Tahle skutečnost staví do jiného světla i samotné existující intervence.

Arthur (2003) popisuje psychoedukační workshop pro mezinárodní studenty na kanadské univerzitě, založený na metodě kritických incidentů. Studenti v něm reflektují konkrétní vzpomínky na svůj pobyt a blížící se návrat (Arthur, 2003). Sama autorka ale na konci přiznává limit, který je pro celou debatu klíčový. Evaluace programu byla omezena na verbální shrnutí a zpětnovazební formulář vyplněný přímo na konci sezení. Chybí jakýkoli follow-up s účastníky po jejich návratu domů (Arthur, 2003). I ten nejlépe navržený workshop tedy nemůže zaručit, že se k informacím dostanou právě ti studenti, kteří jsou v krizi nejhlouběji.

Co by mohlo pomoct, aniž by to vyžadovalo aktivní vyhledání

Z předchozích částí vyplývá, že nelze zcela spoléhat na to, že student aktivně vyhledá pomoc, protože právě ti nejvíc zasažení budou s největší pravděpodobností pasivní (Gaw, 2000; El-Asri et al., 2024).

Nicméně i první kroky, jako informační e-mail, který by univerzita zasílala studentům v určitém okamžiku po jejich plánovaném návratu ze zahraničního pobytu, nebo příspěvky na školních médiích ve stylu na co se připravit po návratu, místo článků, které řeší přípravu jen na samotný výjezd, jsou podle mě rychlým a smysluplným způsobem, jak začít. Stačilo by, aby v nich byl tento fenomén alespoň pojmenován. Univerzity dnes evidují data o délce mobilit a předpokládaných termínech návratu, takže administrativní náklad na rozeslání takového e-mailu nebo publikování podobného článku by byl minimální. Obsahem by nemělo být dlouhé poučování, ale tři jednoduché věci: pojmenování fenoménu reentry shock, krátké ujištění, že jde o normální a časté prožívání, a kontakt, na který se může student obrátit.

Návrhy řešení vychází z konceptu re-entry modulu CONNECT, který přímo pojmenovává reverse cultural shock a dává studentům prostor pro reflexi (Holfter & Rieder, 2018). Zbavuje ho ale nutnosti osobní účasti, která podle dat od Gawa (2000) a El-Asri et al. (2024) nebývá využívána právě těmi, kdo by ji nejvíc potřebovali.

Důležitá je i otázka časování. Tady se musím vrátit k nálezu Fanari a Segrin (2023), že re-entry shock nemá pevný harmonogram. Jeden e-mail hned po návratu pravděpodobně nestačí. Lepší variantou by bylo rozložit kontakt do dvou nebo tří vln, například týden po návratu, měsíc po návratu a tři měsíce po návratu. V tomhle delším okně se podle existující literatury intenzita reentry shock nejčastěji projevuje a proměňuje (Fanari & Segrin, 2023).

Swallow a Tomalin (2022) v podobném duchu, i když pro fázi pobytu v zahraničí, doporučují velmi konkrétní a prakticky uchopitelné kroky, jako je vzít si do zahraničí oblíbený předmět z domova, nebo nepřetěžovat se hned po příjezdu (Swallow & Tomalin, 2022). Tahle praktická, nepatetická rovina rady, žádná velká terapie, jen drobné a uchopitelné kroky, je přesně to, co by podle mě měl obsahovat i navrhovaný e-mail pro fázi návratu.

Tahle intervence není zázračné řešení. Nezruší reentry shock, nenahradí terapii pro ty, kdo ji potřebují, a nevyřeší strukturální podfinancování univerzitních poradenských center. Co může udělat, je snížit pocit izolace, totiž že nikdo jiný neví, o čem mluvíte (Fanari et al., 2021). Email, který řekne, že tohle je normální a má to jméno, nestojí téměř nic, a přitom adresuje přesně tu část problému, která se podle dat zdá být nejvíc rozšířená.

Závěr

Když jsem se tehdy vrátila z Koreje, neměla jsem pro to, co prožívám, žádné pojmenování. Jen pocit, že něco není v pořádku. A že jsem v tom sama.

Dnes už vím, že podobnou zkušenost popsaly desítky let výzkumu a reentry shock tedy není ani vzácný, ani zvlášť neobvyklý jev (Gaw, 2000; Fanari & Segrin, 2023). Avšak, neexistuje jeden model, který by dokázal vysvětlit návrat každého člověka. U některých skupin studentů klasická W-křivka funguje poměrně dobře, jinde se naopak téměř neobjevuje (Viol & Klasen, 2021). Záleží na délce pobytu, kulturní vzdálenosti, sociální podpoře i mnoha dalších okolnostech.

Přesto si myslím, že už samotné pojmenování tohoto fenoménu má smysl. Je totiž rozdíl mezi tím prožívat něco nečekaného a myslet si, že jste jediný člověk na světě, kterému se to děje, a mezi tím vědět, že podobnou zkušeností prošli i jiní. Kdybych to tehdy věděla já, možná by pro mě návrat nebyl o nic jednodušší, ale rozhodně by byl o něco srozumitelnější.

Seznam literatury

Arthur, N. (2003). Preparing international students for the re-entry transition. Canadian Journal of Counselling, 37(3), 173–185.

El-Asri, S., El Karfa, A., & Farhane, H. (2024). Dealing with reverse culture shock after cultural exchange: Contributing factors and coping strategies. Journal of Psychology and Behavior Studies, 4(1), 51–56. https://doi.org/10.32996/jpbs.2024.4.1.6

Fanari, A., Liu, R. W., & Foerster, T. (2021). Homesick or sick-of-home? Examining the effects of self-disclosure on students’ reverse culture shock after studying abroad: A mixed-method study. Journal of Intercultural Communication Research, 50(3), 273–303. https://doi.org/10.1080/17475759.2020.1866643

Fanari, A., & Segrin, C. (2023). Reentry shock and the role of communication in psychological health: A study of abrupt reentry during the COVID-19 pandemic. Journal of Intercultural Communication Research, 52(5), 493–512. https://doi.org/10.1080/17475759.2023.2239819

Gaw, K. F. (2000). Reverse culture shock in students returning from overseas. International Journal of Intercultural Relations, 24(1), 83–104. https://doi.org/10.1016/S0147-1767(99)00024-3

Geeraert, N., Ward, C., & Hanel, P. H. P. (2022). Returning home: The role of expectations in re-entry adaptation. Applied Psychology: Health and Well-Being, 14(3), 949–966. https://doi.org/10.1111/aphw.12361

Holfter, G., & Rieder, M. (2018). “Things I would have liked to know before” — How to enhance the Erasmus experience. GFL — German as a Foreign Language, 1, 68–81.

Lam, D. (2025). U-curve, S-curve, or chaos: Chinese international students’ eclectic experience. Social Sciences & Humanities Open, 11, 101417.

Saputra, N. E., Ekawati, Y. N., Periantalo, J., Ulivia, A., & Rillis, V. (2025). From shock to strength: Psychological capital mediates the impact of reverse culture shock on distress. Journal of Educational, Health and Community Psychology, 14(3), 1116–1133.

Swallow, D., & Tomalin, B. (2022). Culture shock and student engagement. Training, Language and Culture, 6(2), 35–44. https://doi.org/10.22363/2521-442X-2022-6-2-35-44

Viol, C.-U., & Klasen, S. (2021). U-curve, squiggly lines or nothing at all? Culture shock and the Erasmus experience. Frontiers: The Interdisciplinary Journal of Study Abroad, 33(3), 1–28. https://doi.org/10.36366/frontiers.v33i3.607

Wayland, K. R. (2015). From reverse culture shock to global competency: Helping education abroad students learn from the shock of the return home [Conference paper]. American Society for Engineering Education Annual Conference.