Devatenáct minut s VILLANELLE. Kapela Gena Gallaghera oslavuje grunge a flegmatismus

© Seb Barros

Fresh vintage. Gallagher junior na svého slavného otce navazuje po svém. Jeho kapela VILLANELLE na prvním EP Measly Means paradoxně ctí odkaz grunge — subžánru, jemuž Oasis a spol. z počátku věnovali pouze pár vteřin pohrdání. Mezi kocovinovým punk-rockem ale prosvítá i silný cit pro cit a melodie.

Formace suverénně vkročila na maturitní večírek a prostor si podmanila „don’t give a fuck“ vzhledem i jistou podvratnou ležérností. Osciluje mezi vybuchy post-punkové energie a britpopovým citem pro obléhání hitparád. Ostrou bezprostředností debutu Nirvany Bleach (1989) oplývají její bouřící se písně Measly Means, Hinge nebo Placebo, oproti tomu Opportunity Arising a Squeeze se (bez jakékoliv ironie nebo nátlaku) vznášejí v atmosféře raných Oasis.

Na to, že ústřední trojice — frontman Gene Gallager, kytarista Ben Taylor, basák Jack Schiavo — dobývá Anglii poctivě v dodávce, na prvním EP působí vyspěle, vyhraně a kompaktně. Nechybí punková strohost, harmonické melodie, funkční zvraty v tempu ani masivní zvuk valících se kytar.

Gallagher junior autenticky pěje o vztazích a kocovinách a byť je předem odsouzený k nekonečnému srovnávání se svým otcem, jeho vokální projev je standalone záležitostí. Má mladistvou barvu, uvěřitelné emoce. Z vokálu svého rodiče si bere jen to nejlepší, zejména neodolatelnou autenticitu neučesaného období formování Oasis na počátku 90. let včetně debutu Definitely Maybe (1994). Slyšet jsou ozvěny arogantních vzletů, přecitlivělých pádů, post-pubertálních výpadů. Optimismus, melancholie, agrese.

[embed]

„Já do zvuku kapely vnáším Black Sabbath, Gene Nirvanu, Ben zase Arctic Monkeys,“ přibližuje baskytarista kapely Jack Schiavo v rozhovoru pro NME.

Se zmiňovanými AM mají nakonec společnou i zkušenost se spontánním šířením kapelní tvorby. „Někdo natočil náš koncert, ze záznamu udělal pirátský bootleg a pak ho prodával na CD. Připadalo mi to jako něco z osmdesátek, docela šílené a tak trochu surrealistické,“ vzpomíná v interview Schiavo.

Pro vhodnou analogii ale není nutné chodit tak daleko do minulosti. Jsou to právě Arctic Monkeys, kteří v roce 2004 zcela po vlastní ose vydávají *Beneath the Boardwalk,* neboli kolekci 18 písňových demoverzí, kterou sami rozdávají zdarma během raných koncertů v Sheffieldu. Fanoušci si CD přepalují, jednotlivé písně následně plují Internetem. Výsledkem je raketově rostoucí fame, beznadějně vyprodané koncerty a především prudce se rozšiřující komunita posluchačů, která zná texty všech skladeb nazpaměť. Jednotlivé písně díky nim v podstatě zlidoví a postupně zakoření coby pevná součást britského hudebního folkloru.

Přestože si VILLANELLE s sebou nesou celou řadu slyšených, žánrově daných klišé, sebevědomě pokračují v zavedené tradici špinavého grunge, shoegazu, post-punku a nakonec i třpytivého britpopu. První EP zní jako showcase jejich přesvědčivých schopností, inspiračních zdrojů a široké škály možností, jakým směrem se vydat v brzké i vzdálené budoucnosti. Tak trochu varovným signálem v tomto ohledu může být debutové album manchesterských Pastel s názvem *Souls In Motion (2025). Nepostrádá sice tažnou sílu, má grády, nedosahuje ovšem autorské osobitosti raných EP kapely Deeper Than Holy (2021) a Isaiah* (2022). Až čas tak prokáže, zda se první EP pro VILLANELLE stane předčasným vrcholem anebo odrazovým můstkem k nesmrtelnosti.

[embed]

Proč VILLANELLE? Villonská píseň neboli tzv. villanella. Termín označující strukturovanou básnickou formu z Francie 17. století. Asi nejslavnějším příkladem do dnešních dnů zůstává báseň velšského autora Dylana Thomase s názvem Do not go gentle into that good night, kterou v roce 1947 napsal pro svého umírajícího otce. Gallagher a spol. ovšem příliš prokletými básníky nejsou — spíše než intelektuální přesah je zajímal dostatečně “cool název”, který si s sebou nese francouzský šmrnc. Fair enough. V popkultuře se výraz usadil zejména díky seriálu Killing Eve, kde figuruje jako jméno ústřední ženské postavy.

Porno Pop Art Možná tak by šlo jednoduše shrnout dosavadní vizuální identitu mladého londýnského gangu. Artwork aktuálního EP se opírá o nebeskou modrou na pozadí portrétu nafukovací panny, která je (společně s vyfouklým kolegou s černým knírkem) i ústřední protagonistkou vizuálů samostatných singlů včetně několika koncertních plakátů. Je v tom velká dávka ironie, možná i sarkasmu vůči pomíjivé slávě v éře sociálních sítí, zároveň poměrně jasný statement ohledně výše zmiňovaného “don’t give a fuck” přístupu kapely. Jednotlivé statické výstupy organicky souzní s low-fi videoklipy ždímajícími nevyčerpatelnou estetiku VHS. Celek je nakonec korunován názvem bandu v provedení velkorysého literárního fontu. Vtip, výsměch a frackovitost se najednou potkávají s tvarem, který jako by vzešel z obálky zaprášené sbírky básní. VILLANELLE možná nakonec přeci jen bude kapelou plnou svérázných kontrastů.