8. březen je Den babičky Věry

8. březen je pro mě důležitý den. Ne proto, že si pamatuji bujaré oslavy a opilecké návraty domů s rudým karafiátem z éry komunismu (tak stará nejsem) nebo, že toužím právě dnes dostat petrklíč a přání od dětí — je to skvělé, ale není to ten důvod. Dokonce ani oslavy rovnoprávnosti a odstranění diskriminace ženy v občanských a politických právech, které stojí za ustanovením MDŽ jako mezinárodně uznaného svátku OSN.

Je to proto, že 8. března 1993 si mě moje babička vzala k sobě. Letos je to už 29 let a babička už je bohužel téměř 20 let na druhé straně, ale není den, kdy bych si na ní nevzpomněla. A v poslední týdny na ni myslím stále víc.

Byla to ona, která mi často místo večerů u televize vyprávěla, jaké to bylo za války. Díky ní pro mě válka nejsou jen čísla, filmy a knihy, ale skutečné příběhy skutečných lidí.

Válka začala, když jí bylo 15 let a skončila, když jí bylo 21 let. Prožila ta nejkrásnější léta proměny dívky v ženu, první lásky a první zklamání v době války.

Poslouchala jsem se zatajeným dechem její vyprávění o tom, jak se zamilovala do židovského chlapce, kterého odvezli do koncentračního tábora a už ho nikdy neviděla. O její kamarádce Margot, kterou také odvezli i s její rodinou, z 37 lidí se vrátila jen ona, ale vypadala tak, že ji babička nepoznala.

O tom, jak byla nuceně nasazená v pražské továrně na výrobu střeliva a odmítala běžet do krytu, když sirény ohlásily nálet, protože měla jednou za týden k obědu maso a nechtěla ho tam v kastrůlku nechat.

O tom, jak bojovali s válečnou hrůzou a tančili v bytech za zatemněnými okny. I o tom, jak na sklonku války dostala rozkaz odjet na nucené práce do Německa a vyskočila v Táboře z vlaku a až do konce války se pak schovávala ve sklepě, protože rodiče ji jako jedinou, dlouze vymodlenou, dceru nemohli nechat jít.

O tom, jak vždycky chtěla být učitelka a milovala děti, ale Hitler zavřel vysoké školy a její sen se rozplynul.

O tom, jak slavila těsně po válce 21. narozeniny v krásném hotelu a děda jí tehdy přinesl 21 karafiátů a jak se cítila jako filmová hvězda.

O tom, jak se všichni těšili až skončí válka, ale místo klidného života v míru přišli komunisti, zabavili jim krejčovský salon a donutili prodat dům.

Babička si zcela jistě vysnila jiný život, než nakonec žila. Nikdy ale nezahořkla, nikdy nepřestala být dámou, nikdy nepřestala pomáhat druhým a být laskavá. Po dědově boku zažila vzestupy i pády jeho kariéry, nikdy mu nepřestala být oporou. Měla i vlastní kariéru, i když sen o tom, že bude paní učitelka zůstal nenaplněný, byla matrikářkou, hospodářkou ve škole, úřednicí. Rozhodla se, že už nikdy nepozná hlad a nouzi, kvůli špatné výživě jí v mládí odoperovali polovinu žaludku. Vždycky, i po revoluci, měla pod postelí zásoby potravin, kartony mouky, cukru, rýže, toaletního papíru…

Byla opravdovou dámou se vším všudy. I když třetinu života strávila na vesnici na Vysočině, nikdy jste ji nepotkali v zástěře nebo ve vytahaných teplákách s šátkem na hlavě. Nosila džíny a fialový blejzr, každý večer si natáčela vlasy na natáčky, ráno se nalíčila a až do 75 si lakovala nehty. Byla první, kdo se mě zastal, když jsem začala nosit roztrhaný džíny. Naučila mě číst Mayovky, když mi bylo osm. Milovala Havla a nesnášela Zemana (už před 30 lety!). To ona má největší podíl na tom, že jsem odmaturovala a dostala se na vysokou školu. Je mi moc líto, že se nedožila mojí promoce, že jsem jí tu radost nemohla vrátit.

Měla i svoje chyby, tak jako každý, ale kdyby měli všichni takové chyby jako moje babička Věra, byl by svět krásné místo pro život. Snažila se v každém hledat jen to dobré a vycházet mu vstříc až do svých 78 let, kdy nám ji vzala rakovina. Napsala jsem tehdy řeč na poslední rozloučení v krematoriu, které končilo slovy: „Kéž nikdy nezhasne slunce, které jsi v nás rozsvítila.“

Je to možná řízení osudu, že jsem se k ní přestěhovala právě 8. března, na Mezinárodní den žen, protože právě ona je pro mě dodnes největším ženským vzorem. Nedělala bych vždycky všechno jako ona, ale rozhodně bych chtěla mít její sílu a její široké srdce.

8. březen je pro mě každý rok oslavou našeho vztahu, ale letos poprvé není jen tichou vzpomínkou. Musela jsem to sepsat, aby jednou i moje děti věděly, že v životě není důležitá jen honba za splněním svých snů, ale i způsob, jak se postavíš k tomu, když své sny nenaplníš. Právě ten postoj k životním událostem určuje to, jaký jsi ve skutečnosti člověk a jak si tě svět bude pamatovat.