Proč jsou dobré obory se širším polem uplatnění a co s vyhořením?

Typicky první věcí při zpracovávání příprav na Učící se společnost je zjištění tématu, na který mám přípravu zpracovávat. Další, co přichází na řadu, je googlení. U tohoto tématu bylo vyhledávání zdrojů či inspirace na zúžení tématu obtížnější. Narazila jsem však na jeden článek, který prezentoval 8 důvodů, proč se vzdělávat. Jedním z nich byl „Prevence syndromu vyhoření“, což mě přivedlo k sepsání této krátké úvahy, respektive reflektování mé vlastní zkušenosti.

Canva AI

Donedávna jsem minimálně v souvislosti s Filozofickou fakultu MU často slýchávala stížnosti na poměrně hodně teoreticky pojaté studium. A musela jsem souhlasit. Praktický aspekt při studiu bolestně chyběl a čím víc jsem poslouchala své spolužáky a reflektovala své vlastní zkušenosti a zdroje jejich získávání, bylo mi jasné, že nebýt mého působení ve spolkové kultuře, sice bych na konci vysoké stejně získala titul, ale rozhodně bych po nastoupení do práce neměla tušení, co dělat. Pokud bych vůbec se CV ochuzeným o spolkovou zkušenost práci získala.

V mé individuální zkušenosti ale vyvstala i větička „Čeho je moc, toho je příliš.“ Působení ve spolku se minimálně během magisterského studia hodně začalo prolínat s povahou studijního oboru (Management v kultuře — Vedení marketingového oddělení). Patřila jsem mezi členy, kteří spolku věnovali opravdu hodně času, a spolu s běžnými školními povinnostmi, prací — a některé semestry k tomu všemu i se stážemi zabírajícími minimálně jednu osmihodinovku týdně — toho bylo zkrátka docela dost. Musíte studovat, protože chcete/potřebujete titul. Musíte pracovat, protože se potřebujete uživit. A ideálně máte i nějakou proaktivní činnost, protože ve škole vám praxe chybí nebo proto, že se ve svém zaměření prostě chcete více rozvíjet a zvyšovat tak své šance na budoucí uplatnění na trhu práce.

Není tedy zřejmě moc překvapivé, že přišlo vyhoření. Blížilo se dlouho, ale jeho vrchol jsem plně pocítila po odstátnicování a zároveň dovršení dvouleté funkce ve spolku. Nejhorší aspekt toho všeho byl, že se mé vyhoření týkalo marketingu, na který jsem se při studiu zaměřovala při každé příležitosti a rozvoji v něm jsem věnovala několik let života. A tak přišla chvíle, kdy jsem měla úspěšně před jménem Mgr., a při představě, že budu pracovat v marketingu mi bylo úzko.

V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že jsem se při předchozích studiích zaměřovala na obory se širokým záběrem uplatnění, takže mé „tituly“ nebyly vázané pouze na marketing, přestože mé CV jinak „marketing“ prakticky křičelo.

Minimálně pět měsíců mi trvalo, než jsem se k marketingu vrátila, a to pouze v rámci neziskové aktivity, která dává mému srdci smysl. Pořád se však přistihuji, že při spatření inzerátu na markeťáckou pozici radši scrolluju dál, než abych se o ni víc zajímala a riskovala tak, že se uvážu k něčemu, co — jak jsem si vyzkoušela — na mou mentální pohodu může mít v dlouhodobém měřítku při větším zápřahu negativní dopad. Jediné případy, kdy tyto spíše horší pocity nepřicházejí, je, když se jedná o práci pro společnost, která mi je nějakým způsobem blízká a sympatická.

Rozhodně tedy vyzdvihuji obory s možnostmi vícera profilací, protože kdybych takové vystudované neměla, byla by tehdy spirála mého zoufalství asi mnohem hlubší. Zároveň jsem byla ráda, že jsem se ještě před státnicemi rozhodla přihlásit na studium na KISKu, kde se můžu zkusit orientovat zase trošku jinak nebo minimálně trochu prodlužovat časový odstup od oblasti, v níž možná v budoucnu přeci jen budu chtít pracovat. Zatím jsem však spokojená s tím věnovat se marketingu spíše zájmově v organizaci, kde si můžu intenzitu korigovat podle vlastního tempa a zároveň si tak držím přehled v tomto poli, které se neustále mění a vyvíjí.