#4 Co nás naučila krize kojení

#4 Co nás naučila krize kojení

Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o kojení. Byla jsem vůči němu vždycky trochu skeptická, přísná a prudérní (jako ostatně vůči vícero tématům v mateřství). Od začátku jsem měla jasno ve dvou věcech: Budu kojit hlavně prvních šest měsíců a pak se uvidí… a nikdy se u toho nebudu fotit!

Ale! Nesmírně mě překvapilo, kolik netušených problémů se za kojením skrývá. Já si prostě myslela, že to jenom buď jde, anebo nejde. Že ty těžkosti nastávají spíše ze začátku — s přisátím, s tvorbou mléka nebo se záněty. Tak moc jsem se mýlila.

Je potřeba uvést některé věci na pravou míru, a to, že kojení není jednoduché. A už vůbec není pravda, že nebolí. Možná nebolí časem, ale mě to první týdny teda bolelo jak ďas. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zatla zuby a vydržela. Každý druhý den jsem vyhrožovala lahvičkou s umělým mlékem. Zraňovalo mě, když se všude psalo, že kojení správnou technikou nebolí. Mně ji posvětila porodnice a dvakrát ještě laktační poradkyně. Všechno jsem dělala dobře. Asi to může cítit každá z nás jinak.

Když to pak ke konci šestinedělí konečně přestalo být tak intenzivní, přišlo něco absolutně nečekaného: bojkot. Moje miminko se kroutilo a odpojovalo, brečelo a nechtělo se kojit. Abych tuhle etapu (která se sem tam ještě ozve) psychicky přežila, rozhodla jsem se pro pozitivní myšlení a sepsala důvody, co nás tahle krize měla naučit:

1. Používat odsávačku

Naučila jsem se odsávat, když o mléko nebyl zájem, aby nedošlo k zánětu. Nikdy jsem však zatím mléko nemusela podávat alternativní cestou, takže zůstává v mrazáku a třeba se jednou bude hodit…

2. Uspávat i jinak než u prsa

Bylo trochu nebezpečné mít v podstatě jenom jeden uspávací recept, ale nedocházelo nám to. Však bylo šestinedělí. Dokud to šlo, bylo krásné vědět, že miminko zaručeně usne večer při kojení. Nebo dopoledne, když si chci dát po náročnější noci ještě šlofíka s ní. Ale s bojkotem bylo třeba přistoupit k alternativám. Nejvíc se nakonec osvědčilo nosítko v kombinaci se skákáním na míči a bílým šumem. Ale třeba i houpací křeslo, deka a šum, nebo nošení v zavinovačce po pokoji.

3. Zahodit stud

Nejenže jsem před návštěvami kojila skákajíc na gymnastickém míči, občas kojím taky v parku vestoje. Nebo doslova za pochodu. Naučila jsem se aspoň částečně hodit svou ohleduplnost za hlavu. Potřebuju přece nakrmit dítě! Nechat cizí lidi sledovat, jak mi dítě brečí u kojení, to je doopravdická vysoká škola “uprdelismu”. A já rozhodně ještě nemám diplom v ruce. Ale mnoho překonaných situací, ze kterých bych dřív měla nahnáno, mi dodalo sebevědomí pro všechna příští kojení na veřejnosti.

Kojení v teplickém parku — poloha rockové kytaristky, kterou doprovázely ještě hlasité projevy “ššš” do rytmu

4. Vážit si možnosti kojit

Jak jsem psala už v úvodu, měla jsem velké řeči o tom, jak kojit šest měsíců úplně stačí. Jak mě to nebaví a jak se těším, až bude moje dcera jíst i něco jiného. Když ale nechtěla nebo nemohla pít, i když očividně měla hlad, naučilo mě to především pokoře. Najednou bych dala celý svět za to, abych kojit zase mohla. Aby to bylo jako dřív, když se dosyta najedla a spokojeně odpadla. A tak jsem vděčná za to, že jsme to nejhorší snad překonaly a vše se vrací k normálu. Teď se na kojení už dívám jinak. Rozhodně to totiž není samozřejmost, a to i když z porodnice a od pediatra odcházíte s pochvalou a nálepkou “schopná kojička”.

Jako z každé krize odcházím silnější. Jako sebevědomější matka, která si teď lépe poradí, ví, že na nic není pouze jeden recept, a svému dítěti ráda dopřeje kojení kdekoli a kdykoli bude chtít.