MeMo #2 — Ohraničená racionalita

Prý jsme racionální bytosti. A do jisté míry je to pravda, ale zdaleka ne tak moc, jak bychom si o sobě rádi mysleli. Naše racionalita je ohraničená. Pojďme se podívat na příčiny ohraničení, na důsledky a na to, jak s ním bojovat.

Představte si, že čtete knihu, každou kapitolu se dějí věci, které s předchozím dějem vůbec nesouvisejí a Vy vlastně vůbec nechápete, co se děje. Normální je v takové situaci očekávat, že se v knize postupem času všechno vysvětlí. Jenže po jejím dočtení zjistíte, že se nevysvětlí vůbec nic. Co byste si o takové knize myslel:a? Asi nic úplně pozitivního.

Je to kvůli tomu, že nám z našeho pohledu život dává smysl a zpravidla chápeme logické souvislosti, které nás dovedly do současnosti. Proto od knih a filmů očekáváme to samé. (OK, možná kromě těch od Nolana. 😅)

Pokud ale v životě drtivá většina věcí dává smysl, proč děláme tolik chyb, proč toho tolik nechápeme a proč vlastně nevíme všechno?

Naše tělo má nejen fyzické limity

Víme, že nepřežijeme pád z velké výšky nebo hodinu strávenou pod vodou. Fyzické limity vlastního těla chápeme poměrně dobře. Horší už je to ale s limity vlastního vnímání. Chováme se, jako bychom je neměli. Mozek nám dává pocit, že svět vidíme objektivně, správně, jasně a logicky.

To ale není nic jiného než iluze.

Ve skutečnosti mají mozek i nervová soustava limity, které naprosto zásadně ovlivňují, jak vnímáme svět.

Limity mozku a nervové soustavy

Mozek má dva velké limity.

První limit nastává při zpracovávání informací a jejich pouštění do vědomí.

Informace dostávají ze smyslů do vědomí skrze dvě fáze. V první fázi se potenciální informace, které by naše smysly mohly zaznamenat, dělí na ty, které naše smysly zaznamenaly a na ty, které ne.

To, že smysly některé informace z důvodu kapacity nezachytí, velmi názorně ukazuje kouzelník, který Vás okrade před zraky publika. Jednoduše se Vás silně dotkne na jednom místě, tím naplní kapacitu nervové soustavy a Vy už pak necítíte jemnější dotyky, za pomoci kterých Vám krade peněženku nebo hodinky. A stejným limitům čelí i ostatní smysly.

Ve druhé fázi podvědomé procesy vybírají, které ze zaznamenaných informací pustí do vědomí a které ne. Ty informace, které projdou, jsou tím, co tvoří naši vědomou, subjektivní realitu. Zbytek informací, který do vědomí neprošel, ale taky může hrát svoji roli a ovlivnit naše chování, aniž bychom to vůbec věděli.

To dokazují experimenty, během kterých vědci ukazovali obrázky drog lidem, kteří na nich v minulosti byli závislí. Obrázek s drogou na obrazovce probliknul jen na 30ms, což bylo příliš krátce na to, aby jej subjekty experimentu viděly vědomě, ale dost dlouho na to, aby jej zaregistrovalo podvědomí. Mozek pak mimo pozornost člověka reagoval na obrázek zvýšenou touhou po droze.

Druhý limit nastává při přenosu informací od smyslů do mozku.

Když už naše smysly informaci zachytí a podvědomé procesy ji přiřadí dostatečnou prioritu, nastává otázka, s jakým zpožděním dorazí do našeho vědomí. Jak dlouho trvá, než si uvědomíme, že se v realitě něco stalo?

0,3 sekundy. 😳

Pro představu: Máte sklenici na kraji kuchyňské linky, přiskočí k ní kočka, začne ji posouvat k okraji a Vy si sklenice všimnete přesně ve chvíli, kdy začne padat. Tedy tak se to zdá Vám, že ta sklenice zrovna začala padat. Ve skutečnosti už ale tou dobou urazila skoro půl metru směrem k zemi.

Jsou takto velké limity nevyhnutelné?

S největší pravděpodobností ano. Odhady se různí, ale kdybychom měli mít mozek bez kapacitních limitů a se všemi potřebnými informacemi, pohybovala by se jeho velikost kolem několika světelných let krychlových nebo by měl více neuronů, než je počet atomů ve vesmíru.

Jak zvládáme žít?

Pokud vezmeme v potaz všechny ty nedokonalosti našeho těla a mozku, možná se zeptáte jen na to, jak je možné, že vůbec žijeme. To je klíčová otázka, protože evoluce zjevně našla cestu kolem těchto limitů. Postupem času se mozek vyvinul do stavu, kdy sice je (a vždycky bude) nedokonalý, ale který dokáže fungovat tak dobře, že se dostal až na vrchol všech potravních řetězců navzdory našemu křehkému a nijak zvlášť nebezpečnému tělu.

A i když zatím nevíme všechno, věda má čím dál lepší představu, která je poměrně neintuitivní a vlastně v rozporu s tím, co si běžně o vlastním přemýšlení myslíme.

Jak skutečně funguje mozek?

Kdybych se zeptal do pléna, jak funguje mozek při řešení různých situací, většina lidí by řekla, že prostě reaguje na podněty, které vnímá skrze smysly.

Představte si, že hrajete baseball. Někdo na Vás hodí míč, vy se natáhnete a chytnete jej. Nejspíš to prožíváte jako dvě události. Vidíte míč a chytnete míč. Jenže kdyby tomu tak bylo, tak by baseball nemohl existovat. Mozek má přibližně půl vteřiny na to, aby míč od hození chytil. Jenže to není dost na to, aby zpracoval vizuální vstup, spočítal, kam míč dopadne, rozhodl se k pohybu a zkoordinoval všechny svalové pohyby, abychom se k letícímu míči dostali včas. Mozek nefunguje na bázi reakcí.

V evoluci musel uspět jiný způsob vyhodnocování informací. Jaký? Ten, který je založený na předpovídání. Mozek neustále předpovídá každý kousek reality. Pohled, zvuk, zápach, chuť a doteky, které prožijeme a každý čin, který uděláme. Ty jsou nejlepší odhady mozku o světě kolem a toho, jak se s ním vypořádat, abychom přežili.

Tyto předpovědi probíhají na základě předchozích zkušeností tak, že mozkové buňky ovlivňují jiné mozkové buňky, aniž by se k nim dostávaly jakéhokoliv stimuly ze smyslových orgánů. Vnitřní mozková aktivita se skládá z milionů a milionů nonstop předpovědí. Každá z nich je kapkou v moři a každá taková kapka představuje předpovídací smyčku. Neurony se účastní předpovědních smyček s dalšími neurony, oblasti mozku se účastní předpovědí s jinými částmi mozku. Jde o masivní, celý život probíhající paralelní procesy prostupující celý mozek.

Mozek tedy prožitek světa nevytváří z podnětů. Konstruuje jej ze svých předpovědí, ve kterých tyto podněty předpovídá. Kombinuje informace z minulosti a předvídá, s jakou pravděpodobností se každý z nich vztahuje na současnou situaci.

Díky tomuto procesu mozek nemusí neustále analyzovat všechny informace, které dostává ze smyslů tak, jako by to musel dělat mozek, který by jen reagoval na svět kolem, ale stačí mu soustředit se na ty informace, které neodpovídají předpovědi. To šetří obrovské množství kapacity, a právě díky tomu můžeme vnímat realitu jako jednolitý celek.

Jakou roli hrají smyslové vjemy?

Pokud smyslové vjemy primárně nejsou tím, na co reagujeme proto, abychom se rozhodli, jak se chovat a co dělat, jakou mají roli?

Smyslové vjemy buď potvrzují, nebo vyvracejí předpovědi. Drží naše předpovědi na uzdě. Mozek tedy připomíná vědce testujícího své hypotézy. Nejprve využívá svých znalostí a předchozích zkušeností, aby určil, jak moc si může být jistý pravdivostí hypotézy a následně hypotézu testuje srovnáváním se smyslovými vjemy stejně, jako vědec porovnává hypotézu s výsledky experimentu.

Naše vnímání světa tedy není tvořeno událostmi světa, ale ve skutečnosti je zakotveno v předpovědích, které jsou následně testovány oproti smyslovým vjemům, které tyto události vyvolaly. Skrze tyto předpovědi a opravy mozek neustále tvoří a reviduje mentální modely světa. Jde o obrovskou, nekončící simulaci, která konstruuje všechno, co vnímáme.

Vraťme se ještě jednou k baseballu, abychom si to ukázali na konkrétním příkladu. Míč letí od nadhazovače přibližně 0,45 sekundy k pálkaři. Ten má proto přibližně 0,15 s na to, aby se rozhodl, kam míč letí a jestli odpálí. Tedy se musí rozhodnout nejpozději do chvíle, kdy v jeho vědomí míček urazil teprve 1/3 dráhy k němu, protože v realitě už je u něj. Pokud jste ale někdy hráli baseball nebo jiný pálkový sport, tak víte, že to není způsob, kterým celou situaci vnímáme. Máme pocit, že vidíme celou dráhu letu míčku až k pálce a odpalujeme až ve chvíli, když vidíme míček kousek od nás.

Pokud je člověk nováček, tak má pocit, že na něj míč letí příliš rychle a nemůže jej stihnout odpálit. S přibývajícími zkušenostmi si ale na rychlost “zvykne” a začne být v odpalech čím dál lepší. To je ale jen pocit. Ve skutečnosti se zlepší jeho předpovědi tak, že začne být schopný míčky odpalovat na základě neúplného množství informací.

Právě proto jsou začátky každého učení náročné. Mozek nemá k dispozici potřebné mentální modely nebo je nemá dostatečně přesné. S přibývající praxí přicházejí lepší výsledky díky lepším předpovědím. A taky údiv nad tím, co jsme na začátku nechápali a proč nám všechno tak trvalo.

Máme svobodnou vůli?

Všechny ty předpovědi probíhající v našem mozku vedou k otázce, jestli máme svobodnou vůli.

Odpověď částečně záleží na tom, jak si svobodnou vůli nadefinujeme. A pokud vezmeme řekněme “tradiční pojetí”, kdy svobodná vůle představuje proces, během kterého se teď vědomě rozhodneme a až čistě na základě tohoto rozhodnutí se začne odvíjet naše další činnost, tak takovou svobodnou vůli nemáme.

Předpovídací proces je základním způsobem, kterým se mozek pohybuje ve světě a kterým mu dává význam. Generuje předpovědi k tomu, aby vnímal a vysvětloval všechno, co vidíte, slyšíte, chutnáte a cítíte. Mozek taky využívá předpovědi k zahájení pohybů jako natažení ruky nebo útěk před hadem. A všechny tyto předpovědi se dějí ještě před tím, než jsme si vůbec vědomi, že je chceme udělat. Neurologové a psychologové to nazývají iluzí svobodné vůle, protože naše rozhodnutí vznikají ještě předtím, než jsme si jich vědomi.

Dalo by se říct, že kvůli tomuto procesu nežijeme ani v přítomnosti ani v minulosti, ale tak trochu v obojím zároveň. Naše vědomí posouvá vnímání času tak, abychom nevnímali zpoždění a měli pocit, že žijeme v realitě navzdory tomu, že žijeme s drobným zpožděním.

Z tohoto úhlu pohledu můžeme mít svobodnou vůli jen ohledně věcí, které leží ve budoucnosti vzdálenější než 0,3 sekundy. Můžeme racionálně ovlivňovat to, jaké mentální modely se naučíme, jak budeme reagovat, jak se budeme chovat, ale ve chvíli, ve které se nacházíme, musíme spoléhat na to, co už v sobě máme.

Co následuje po ověření (ne)správnosti předpovědi?

Většina předpovědí je poměrně přesná. Pokud mozek předpoví budoucnost správně, smyslové informace nepřinesou do mozku žádné nové informace. Pouze potvrdí, že byla předpověď správná a není potřeba, aby vjem cestoval dále do mozku.

Pokud správné nejsou, mozek pravděpodobně udělá úpravy. Přečtěte si tuto větu: Fotbalista běžel po pravém křídle, centroval na střed, kde se objevil spoluhráč a ten ve své formuli projel cílem jako první. Překvapil Vás konec? Pravděpodobně ano, protože ve fotbale formule nejezdí. A k překvapení došlo proto, že jste předvídali závěr na základě slova fotbalista. Až Vám dám nějaký příklad v některém z budoucích vydání, možná už tak překvapeni nebudete, protože budete vědět, že občas vyzkouším Vaši pozornost.

Chyby v předpovědích nejsou automaticky problémy. Jsou normální součástí toho, jak funguje náš mozek, a kdybychom se chyb v předpovědích nedopouštěli, nikdy bychom se nenaučili nic nového.

Když se objeví chyba v předpovědi, není nicméně úplně jisté, že dojde k úpravě budoucích předpovědí. Namísto toho můžete tvrdohlavě zůstat u té původní a filtrovat příchozí smyslové informace tak, aby jí odpovídaly. Proč? Protože mozek nezajímá objektivní pravda, ale naše přežití. A občas je prostě lepší se objektivní pravdě vyhnout, abychom se například cítili dobře nebo si zachovali pocit, že věci, na kterých zakládáme svou identitu, jsou pořád pravdivé.

Asi ale není potřeba připomínat, kolik právě to odmítání aktualizací vlastních předpovědí způsobuje problémů v podobě polarizace společnosti.

Ohraničená racionalita

Všechny tyto argumenty spějí k jedinému závěru. Ke konfrontaci přesvědčení o dokonalé racionalitě, o které jsme celý život ujišťováni.

Pokud vezmeme v potaz, že nemáme a ani nemůžeme mít k dispozici všechny informace, nevíme o všem, co nás ovlivňuje, žijeme v simulaci tvořené předpověďmi, realitu vnímáme s 0,3sekundovým zpožděním a náš mozek se rozhoduje ještě dříve, než jsme si toho vědomi, nezbývá než mýtus dokonalé racionality opustit. Důkazy jsou podle mě velmi přesvědčivé.

To neznamená, že jsme neschopni fungování a racionální úvahy. Většina našich předpovědí na individuální úrovni je poměrně přesná, což vyplývá z toho, že po světě nechodíme v neustálém údivu z toho, že se věci dějí jinak, než čekáme. Miliony let evoluce našly velmi efektivní mechanismy napříč celou přírodou, nás nevyjímaje.

Problém je ale paradoxně v tom, že toho víme a umíme čím dál více. Na jednu stranu toho chápeme nejvíce v historii. Na druhou stranu ale kvůli množství možností vzniká kombinační exploze a začíná mezi sebou intereagovat a komunikovat čím dál větší množství lidí a věcí, což vede ke gigantickému množství faktorů, které se můžou, ale nemusejí vzájemně ovlivňovat.

A kvůli tomu, že máme více možností, můžeme více zasahovat do svého prostředí, měnit jej a vytvářet mechanismy, jejichž důsledkům dostatečně nerozumíme, protože je ani všechny nedokážeme domyslet.

Představit si to můžeme na balíčku karet. Tři karty se dají seřadit 6 způsoby. Deset karet můžete seřadit 3.628.800 způsoby. A padesát dva karet lze seřadit tolika způsoby, že kdyby každé seřazení trvalo vteřinu, potřebovali bychom 100 septendecilionů let. To je číslo, které má 56 nul. Vesmír je starý 13 miliard let, což je číslo, které má “jen” 10 nul. A teď si představte, kolik možností existuje u 8 miliard lidí a nespočtu institucí a systémů, které jsme vytvořili.

Vytváříme tak prostředí, které je mnohem složitější, než pro které je náš mozek optimalizován. Kvůli tomu nemáme dostatečně dobré informace o částech systému, ke kterým nemáme běžně přístup, jsou nám fyzicky vzdálené, jsou pro nás příliš abstraktní nebo z nich nedostáváme dostatečnou zpětnou vazbu na to, abychom mohli upravovat své předpovědi.

Asi se tedy není čemu divit, když děláme chyby navzdory tomu, že se nám zdá, že život dává smysl.

Z toho všeho vyplývá, že nejsme komplexně racionální optimalizátoři dělající objektivně nejlepší možné volby, ale prostě jen dobří uspokojovači vlastních potřeb na dostatečně vysokou úroveň. Děláme to nejlepší, co z pohledu omezených informací máme k dispozici, ale nebereme do úvahy všechno, protože nevíme a nemůžeme vědět všechno.

A nebojím se říct, že je toto uvědomění mnohem méně, než od sebe čekáme.

Jak ohraničenou racionalitu řešit?

Asi už je Vám jasné, že ohraničené racionality se nedá zbavit. A existují víceméně dva hlavní způsoby, jak snížit její negativní dopady.

První z nich je uvědomovat si, že nevíme všechno, že nebudeme nikdy vědět všechno a že nemusíme být schopni automaticky domyslet všechny důsledky. Jinými slovy bychom měli mít pokoru před faktem, že je svět mnohem objemnější a složitější, než dokážeme pojmout.

Druhou z nich je snaha o získávání co nejlepších a nejobjektivnějších informací, případně o získávání co největší praxe. Jinými slovy učení. Učení by měl být v ideálním případě celoživotní proces, který umožňuje získat co nejlepší představu o světě kolem nás.

Závěr

Jak můžete vidět, tak samozřejmé, hluboce zakořeněné přesvědčení o vlastní perfektní racionalitě je něco, s čím bychom měli okamžitě skončit. Pokud jsme ochotni si přiznat, že náš svět nefunguje optimálně, limity vlastní racionality můžeme vidět na každém kroku. Bude to ale asi ještě dlouhá cesta, protože je spousta systémů založená a předpokladu, že jsme racionální a zakomponovat do nich určitou rezervu počítající s naší ohraničenou racionalitou by bylo příliš drahé, nebo i nemožné.

Napadá Vás, kde s omezenou racionalitou bojujete a jak se proti ní bráníte Vy? Budu rád, když odpovíte na tento email a pošlete mi své tipy. Nebo pokud chcete, můžete se přidat do FB skupiny, kde je můžete sdílet pod odkazem na tento newsletter. Bonus: Postupně ve skupině začnu sdílet jednu zajímavou informaci denně, která Vám pomůže s aktualizací některého z mentálních modelů.

Díky za pozornost, příště se uvidíme u pravděpodobnosti!

Ondřej Šmída

*Zdroje: Donella Meadows — Myšlení v systémech, Lisa Feldman Barrett — Jak se tvoří emoce, Mark Manson — Všechno je v pr*li, John Brockman — This explains everything