Školství jako nástroj emancipace nebo vychování poslušných pracujících? Kapitalismus, Socialismus, a Pedagogy of the Oppressed

Jak jsem uváděl v jednom z předchozích článků, moderní školství, když bylo vytvořeno v 19. století, bylo postaveno podle analogie továrny. V této továrně měl ředitel (učitel) absolutní moc nad žáky, stejně jako absolutní moc měl zvon, který řídil rozvrh pro oba. Hlavním cílem instituce školství bylo vychování poslušných pracujících schopných sledovat pokyny nadřízeného i když jim nerozuměli, v čase, který pro ně byl určen institucí shora — instituci, ve které moc neměli hlas.

Samozřejmě, v něčem může být tento popis označen za přiliš jednoduchý — což je. I přesto, ukazuje to na prameny veřejného školství, které se v následujících dekádách a stoletích rozvíjelo a proměňovalo. I přes tyto proměny, instituce školství existuje v nějakém socioekonomickém kontextu, který ovlivňuje dominantní přístupy a kulturu kolem nich. Minimálně posledních 200 let tento socioekonomický kontext dominuje kapitalismus. A to včetně státního kapitalismu v SSSR a státech východního bloku (pro přehled viz Wikipedia, Resnick & Wolff, Crossin, Lenin, Dunayevskaya). Pro takový ekonomický systém je zásadní udržování status quo a vztahu mezi buržoazii a proletariátem. Nejen z výše uvedených důvodů je školství častým objektem sociologického výzkumu, včetně výzkumu fungování a šíření ideologií. Jedním z nejznámějších podobných prací je Pedagogy of the Oppressed (1968) od Paulo Freire (v originálu Pedagogia do Oprimido).

Jak uvádí Freire, v utlačující společnosti školství podporuje a odráží její utlačující strukturu:

(a) the teacher teaches and the students are taught; (b) the teacher knows everything and the students know nothing; (c) the teacher thinks and the students are thought about; (d) the teacher talks and the students listen — meekly; (e) the teacher disciplines and the students are disciplined; (f) the teacher chooses and enforces his choice, and the students comply; (g) the teacher acts and the students have the illusion of acting through the action of the teacher; (h) the teacher chooses the program content, and the students (who were not consulted) adapt to it;

(i) the teacher confuses the authority of knowledge with his or her own professional authority, which she and he sets in oppo­sition to the freedom of the students; (j) the teacher is the Subject of the learning process, while the pupils are mere objects. (ch. 2)

Edukace ve formě dominance “indoktrinuje studenty do světa útlaku” (Freire 1968). Podle Freire, osvobození edukace/školství obsahuje proměnu rolí učitele a studenta:

Through dialogue, the teacher-of-the-students and the students-of-the-teacher cease to exist and a new term emerges: teacher-student with students-teachers. The teacher is no longer merely the-one-who-teaches, but one who is himself taught in dialogue with the students, who in turn while being taught also teach. They be-come jointly responsible for a process in which all grow. In this ­process, arguments based on “authority” are no longer valid; in order to function, authority must be on the side of freedom, not against it. Here, no one teaches another, nor is any one self-taught. People teach each other, mediated by the world, by the cognizable objects which in banking education are “owned” by the teacher.

Pro nás tyto myšlenky pravděpodobně nejsou nové, jelikož v posledních letech se čím dál víc dostávají do mainstreamu, RVP, a vzdělávání napříč vzdělávacím systémem.

Hlavní paradox, se kterým se setkáváme v moderní době je tento důraz na emancipaci, empowerment, a demokratizaci vzdělávání (a dalších veřejných institucí — např. důraz na participaci občanů) ve spojení se socioekonomickým systémem kapitalismu, který v řádě ohledu je neméně totalitní než byl v dobách Marxe nebo Dickense.

Jak tedy může existovat očekávání proaktivity, dialogu, demokratizace, a dalších humanitních hodnot v ekonomickém systému založeném na exploataci a podporování status quo? Aplikování těchto hodnot je omezeno tímto kapitalistickým systémem, kde je vlastník/kapitalista jediná autorita, a pracující/zaměstnanec je mu vždy podřízený. Nicméně, problém neslučitelnosti demokracie a kapitalismu (aspoň z důvodů nastíněných výše) je téma pro další článek (věnoval se tomuto například Chomsky).

Již mnoho let funguje Mondragon Corporation (Mondragonská družstevní korporace), družstevní korporace založena na kooperativismu, která je 7. největší společnosti ve Španělsku. Společnost je postavená právě na spoluvlastnictví, vzdělávání zaměstnanců a demokratickém rozhodování. Toto je skvělá ukázka, jak můžou vypadat družstevní, demokratické firmy v moderní ekonomice.

Tomuto tématu se věnuje i řada vědců, například Richard Wolff v Democracy at Work: A Cure for Capitalism (2012) argumentuje ve prospěch ekonomické demokracie, která vychází ze sebeřízení firem zaměstnancí, a je předpokladem pro politickou demokracii. Erik Olin Wright v Envisioning Real Utopias (2010) zkoumá konkrétní alternativy kapitalistického systému řízení ekonomiky, mimo jiné zmiňuje Mondragonskou korporaci, participativní rozpočet veřejných prostředků, Universal Basic Income, a další. Podle Wrighta strategie rozvoje by měly být ve formě “eroding capitalism”, kde by se vytvářely alternativní instituce uvnitř stávajícího systému, a postupně by snižovaly vliv kapitálu a směrovali se k “social empowerment.”

Je zajímavé, jakým vývojem prošlo školství a přístupy ke vzdělávání a rolí učitele/studenta. Projde-li stejným vývojem i ekonomický systém, aby demokratické hodnoty a demokratické rozhodování byly plnohodnotnou součástí jak ekonomiky tak politiky?

Zdroje:

Použil jsem Gemini a Claude pro rešerši a korekturu.

Freire, P. (2018). Pedagogy of the Oppressed: 50th Anniversary Edition. Bloomsbury Publishing.