Mangartský skřítek

Kdo se někdy procházel po stráních Mangartu, zvlášť z kraje léta, kdy je tam tráva zelená a svěží, potkal cestou houfy sněhobílých oveček. I naši dědové, odváži-li se tak vysoko do divočeny, narazili na jejich velká stáda. To ještě Mangart nebyla vysoká hora, ale jen kopec, jakých bylo okolo spoustu.

Když je tu tolik oveček, kdo je dojí a odebírá maminkám jejich mléko, napadlo nejednoho cestovatele, při pohledu na tolik bečících zvířat. A vskutku, kam může mizet ovčí mléko, když několik měsíců nesházejí dolů do údolí. Jehňata je všechno vypít nedokážou.

Pokud jste scházeli z Mangartu dolů po severní straně, možná jsté zahlédli kamenné okno usazené v horské stěně. Vypadá tam jaksi nepatřičně, jen dřevěná obruba zasazená do skály. Jenže to je domov skřítka, který žije uvnitř hory. Každý večer, když nebe posejí vějíře hvězd, otvírá své kamenné okno a vychází mezi ovečky a do džberu sbírá mléko. Má ho tolik, že mu vyzbyde i na kaši, i na polévku, a nad ránem, když už je z dojení celý utahaný, připraví z mléka ještě sýr.

Každou noc, celé léto, takhle skřítek sýráček vychází a každý den mu přibude jeden sýrový koláč. Skřítek je ale malinký, sotva sní víc, než pár plátků za den, a tak sýr schraňuje uvnitř hory. Jak ale čas utíká, zaplnil už všechno místo, a proto musí každý den nanosit nahoru i pár kamenů, aby se jeho sýrová spíž rozrostla. Proto Mangart každý rokem o kousíček povyroste. A kdo ví, třeba jednou, bude i nejvyšší horou v celém okolí. Vždyť kam by se jinak ovečkám jejich mléko podělo.

Příběh je inspirován výstupem na horu Mangart na hranicích Slovinska a Itálie.