Samota vs. Bezpečí: Když se tělo brání samo

e pozoruhodné, jak naše mysl a tělo fungují. Podvědomě nás chrání, aniž bychom to věděli. Věci, které na nás působí katastroficky, prostě jen zapomeneme. Jsou tam, ale my o nich nevíme. Dokud nenastane spouštěč.

Byla jsem veselá holčička, která milovala svoje rodiče i život. Zažila jsem spoustu krásných chvil, nádherné dětství prožité řáděním venku. Byla jsem od miminka dost nemocná, ale to jsem si nikdy nějak neuvědomovala. Asi mi přišlo normální být často hospitalizovaná v nemocnici s tím, že nemohu popadnout dech. Astma — a silné. Zvláštní je, že si pamatuji jen útržky. Třeba jak bratr už rozpoznal zvuk mého sýpání a věděl, že mě musí dostat k čerstvému vzduchu.

Moje spouštěče se dostavovaly náhodně a nečekaně. Začalo to kolem mého desátého roku. Tento okamžik si pamatuji přesně. Stála jsem před panelákem u štěrkového hřiště a koukala, jak starší bratr s kamarády hraje volejbal. Myslela jsem, že si sednu na rozhodčí sedadlo a budu koukat shora, ale přemohl mě strach z té výšky, a tak jsem se jen opřela bokem o sloup. Po chvíli mě z toho bolelo rameno, a tak jsem ruku přehodila přes sloup a jakoby ho tou rukou objala. V okamžiku, kdy se chladný kov dotkl mého těla, projela mnou vlna nevolnosti a v mysli probleskl jakýsi obraz. Nedokázala jsem ani jedno specifikovat. Odtáhla jsem se od sloupu a sedla si na lavičku. Bylo to zvláštní, nepříjemné, cizí a přitom vlastní. Čas od času se mi to od této chvíle stávalo, třeba když jsem se natiskla v posteli o zeď, opřela o něco. Pokaždé s neodbytným, nechutným pocitem. Pokaždé jsem to potlačila a nemyslela na to. Nikomu to neřekla — vlastně, co bych měla říct? Nedokázala jsem popsat to, co se mi dělo.

Tou dobou jsem začala mít i potíže s refluxem a musela brát několik let léky. A začaly honičky po doktorech. Jednou o Mikuláše jsem šla za čerta. Měla jsem přidělané rohy izolepou na kukle. Když jsem si tu kuklu poté, co jsem přišla večer domů, v obýváku sundala, rodiče si poprvé všimli, že mám lysinu na hlavě. Začínala tak dva centimetry nad čelem a byla velikostí jako otisk palce.

“Co je to? Co se stalo? Kdes k tomu přišla?” Halda otázek se snášela na mou maličkost. Rodiče se zdáli být rozčilení a já cítila ohromný strach a stud.

“Nevím, asi od těch rohů…”

Tahle věta započala léta prohlídek u různých doktorů. Byla jsem i ve vojenské nemocnici na kontrole snad úplně všeho. Poslouchat ty verdikty by bylo i vtipné, kdyby se netýkaly mě. Takhle mě to ponižovalo. “Asi má hodně mužských hormonů a začíná jí pleš, jako chlapům ve středním věku.” To je mi panečku odborný výsledek hodný studovaného doktora! Nakonec jsem zakotvila na kožním — následek atopického ekzému. Měla jsem mastičky a vodičky. A čím hůř mi bylo, tím se lysina zvětšovala.

Cítila jsem se odporná, jako přítěž, zbytečná a nemilovaná. Byla jsem plná studu a vnitřního odporu vůči sobě, což jen umocňovalo to, že mě začali šikanovat. Možná to nebyla jediná příčina, ale rozhodně k tomu přispěla. Když jste jiní, tak to lidi vnímají a využijí toho. Někteří se mi posmívali, jiní se mi dívali do očí s lítostí. A ti, kteří se neposmívali, si mě prohlíželi jako nějaký podivný úkaz.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ztrácela jsem víc než jen vlasy a řasy — ztrácela jsem i kousek sebe. Oční kontakt se pro mě stal něčím, co jsem se snažila vyhnout za každou cenu, protože jsem věděla, že každé pohlédnutí do očí by odhalilo, co se skrývá uvnitř. Lidé mě hodnotili jen podle toho, co viděli na povrchu, a to mě bolelo víc než jakékoliv urážky.

Tato cesta, plná bolestivých vzpomínek a ztracených chvilek nevinnosti, mě nakonec dovedla tam, kde jsem dnes. Ale to není konec příběhu. Stále je toho tolik, co si nesu ve svém srdci, a co jsem se naučila skrze to vše, že bych mohla napsat celé knihy. A co je nejdůležitější — jak tyto zkušenosti ovlivnily mé vztahy, moje rozhodnutí, mé vnímání světa kolem mě.

Příběh šikany, ztrát a bolesti, který vám nabízím, není konečný. Vždyť život není o tom, co se stalo, ale o tom, jak se s tím vypořádáme. Zůstaňte se mnou, příště se ponoříme hlouběji. Tohle je jen začátek.