Náš rejs do Kolobřehu

Bylo to naposledy před třemi lety v Chorvatsku, co jsme byli u moře. To navíc ještě ve dvou, i když ten malý parazitický vetřelec už tehdy v Denise několik měsíců čile klíčil. Bylo tak rozhodnuto, že letos je na čase se k moři opět vrátit. Zvažovaly se různé varianty, a pak jsme se rozhodli pro Polsko. Ale žádnou konkrétní destinaci jsme neměli. Nakonec jsme prachprostě okopírovali nápad, který měl na loňskou dovolenou můj kamarád z Vyškova Honza — město Kolobřeh. Tohle město, jehož břehy omílá Baltské moře se tak nakonec pro nás stalo dočasnou domovinou během naší letošní dovolené.

Erb města Kolobřeh.

Kolobřeh je přímořské lázeňské město, ležící na březích Baltského moře a to relativně nedaleko od německých hranic. Právě s německou historií je velmi úzce spjato, a původně neslo německý název Kolberg. Město vzniklo v r. 1255, ale nějaké osady na jeho místě byly už od 8. století. Po druhé světové válce, ve které bylo skoro celé zničeno, připadlo město Polsku, v jehož náruči dlí dodnes. Žije tu asi 44 tisíc lidí, přičemž přes letní sezónu se tento počet výrazně navyšuje díky turismu. Jeho erb je… až moc komplikovaný na to, abych jej heraldicky rozebral, takže to vynechám.

Úterý, 29. července

Vyrazili jsme někdy kolem půl jedenácté a po pár desítkách minut už protnuli hranice Polska stejně jako před 86 lety Němci. Že jsme v Polsku jsem poznal podle úsměvných názvů a samotného jazyka. Všude nápisy jako “vypadki” nebo “droga do szkoły”, u čehož jsem nevěděl, jestli je mám chápat jako dopravní značení, nebo polský experimentální školní projekt. Polština je obecně úsměvný jazyk — minimálně z našeho pohledu (i když je mi jasné, že obráceně to funguje stejně). Na “kurvě” se sice shodneme, ale jinak u nás se hledá, v Polsku szuká — proto jich je taky třikrát tolik. A když jsem ke konci naší cesty viděl ceduli Kołobrzeg Zachod, neměl jsem valné mínění o námi zvolené destinaci… Každopádně čekala nás výživně nezáživná, asi pěti a půl hodinová cesta k břehům Baltu, do již zmíněného Kolobřehu. Navíc ještě valná většina z toho po dálnici, což je na jednu stranu fajn, na stranu druhou ale pěkná nuda, protože člověk prostě jen jede a jede a jede…

Zastávku jsme měli jen jednu asi půlhodinovou, kde jsme skončili na benzince/parkovišti, a především dětském hřišti někde před městem Skwierzyna. Cestu mě zaujal prostý fakt, že Poláci překračují povolenou rychlost v průměru o 10–20 km/h, a to zcela běžně. No shrnu to rychle — na místo jsme dorazili kolem čtvrt na pět večer večer. Problém byl se zaparkováním, jelikož Kolobřeh je prostě turisty zavalené město a auta jsou tu v množství větším než velkém. A samozřejmě náš hotel má vyhrazeno jen pár míst a navíc ještě placených. Zaparkovali jsme na přilehlém placeném parkovišti, kde nás zkásnuli o 40 zlotých s tím, že musíme vypadnout do zítřka do 11h. Vyzvedli jsme si valnou část naší bagáže a vyrazili na ubytování — hotel Polonia. Působí docela honosně, ale když jsem začal s angličtinou na recepci, byl jsem odpálkován že recepční funguje pouze německy. Zjevně pozůstatky z války. Němčiny úrovně A1 se tak zhostila Denisa a za chvíli jsme z recepce odcházeli s klíčem č. 204 v ruce.

Náš hotel, obývák a ložnice.

Pokoj byl ve druhém patře a nutno podotknout, že docela hezký, moderně zařízený. Já nejsem úplně fanouškem takovéhohle sterilního stylu, ale úplně špatné to není. Potěšil balkón, leč s ne zrovna skvostným výhledem na vedlejší hotel. Beztak zde ale budeme trávit minimum času, čemuž jsme hned dostáli. Všichni tři jsme nahodili plavky a vyrazili na ani ne půl kilometru vzdálenou pláž. Jak jsme se k pláži blížili, počet lidí na metr čtvereční prudce vstoupal. Přesto se před námi po chvilce zhmotnilo širé moře. Pro ÓÉčko navíc prvně v životě. Už z dálky ale bylo vidět, že koupání asi dneska nebude, protože vlny byly docela solidně velké, což nám potvrdila i červená vlaječka čouhající ze stanoviště místních “baywatchů”. I tak jsme si ale vyrazili smočit alespoň nohy. Ondřej Erik se napřed tvářil trochu nedůvěřivě, ale vlny smáčející mu nohy si velmi rychle oblíbil a úsměv měl na tváři prakticky po celou dobu našeho pobytu na pláži. Z pláže jsme viděli i ikonu Kolobřehu — zdejší maják. Další z cílů našich pozdějších návštěv.

ÓÉčkovo první kontakty s mořem.

Po pár desítkách minut jsme se se sebrali a vyrazili na nákupy. Původně vyhlídnuté “abc” hned naproti přes ulici od našeho hotelu je dle hodnocení jen nějaký pultový prodej (což se později ukázalo, že je to víceméně klasická samoobsluha), a tak jsme vyrazili do asi půl kilometru vzdálené “Biedronky”. Tady jsme nakoupili různé saláty, mléko, sýry, šunky, pečivo, a já opět uspokojoval své choutky na různé praktické balení konzerv na cesty. Byl jsem překvapen cenami, které mi přišly průměrně tak o 10 Kč levnější než u nás, ale těžko soudit, ukázkově efektivní nákup to zrovna nebyl.

Na pokoji jsme zdlábli co hrdlo ráčelo, přičemž já načnul prakticky všechny konzervy, které jsem pořídil, což bylo v následujícím čase více než cítit z ledničky. Mimochodem někdy v tuhle chvíli byl zahozen můj původní nápad jít si ještě večer zaběhat. Žel bohu jsem byl příliš zlenivělým a nechal jsem si běh raději na ráno. Posléze šla Denisa uspat ÓÉčko vedle do ložnice (samozřejmě po provedení základní očisty), a mě ještě čekal pokus o přeparkování auta na smysluplnější pozici — a hlavně neplacenou. Naštěstí se jedno místo uvolnilo prakticky před naším hotelem, a tak jsem tam auto přeparkoval. Uvidíme, jestli zde bude nějaký vzkaz od místních orgánů v té komické řeči — snad ne.

Po mém návratu jsme s Denisou ještě koukali na YouTube na pokojové telce (mimo jiné i na tipy kam v Kolobřehu), přičemž nás vyrušila taková nevýrazná rána. Když jsem šel za chvíli potichu vedle do ložnice pro pár věcí, zjistil jsem původce té rány. Div jsem totiž nezakopl o ÓÉčko, který si v klidu lebedil na zemi z části na peřině, kterou jsem právě pro takové případy na zem raději připravil. Spadnul z postele a chrněl dál, přičemž se nezdál, že by ho to nějak trápilo, spíše naopak. Takhle tvrdý spánek mu mohu jen závidět. My jsme nicméně šli zanedlouho také spát. První den u Baltského moře zatím příliš zážitků nepřinesl. Uvidíme, co dál.

Středa, 30. července

První ráno zde bylo po ne zrovna kdovíjak kvalitní noci, jelikož ÓÉčko se neustále přesunoval po posteli. Vstával zprvu někdy kolem páté hodiny, ale ještě se nechal ukecat a vzhůru byl tak “až” kolem šesté. Já se po chvilce sebral a šel jsem si konečně zaběhat. Vzal jsem si jen barefoot bosky, a doběhl jsem na pláž na stejné místo co včera. Využil jsem toho, že ráno je molo, jinak přes den placené, volně přístupné. Pak jsem doběhl na písek a tam šly bosky dolu a běhat po pláži jsem vyrazil už přímo bos. Bylo to příjemné zpestření. Běžel jsem podél zdánlivě nekonečné pláže a dal jsem si asi šest kilometrů. Opět jsem si hezky uvědomil, jak je ráno fajn — pláže skoro prázdné, jen sem tam pár lidí, kteří si přišli užívat ranního klidu. Pláž takhle po ránu vypadá skvěle, když není zalitá tisícovkami lidí. Taky mě mile překvapilo, že Poláci tu všechno ráno poctivě udržují, odklízejí a upravují. Prošel jsem se ještě podél moře a pro Éra jsem nabral nějaké mušle, co se tu vcelku ve velkém válely, a doběhl jsem zpátky na hotel, kde už probíhala snídaně, ke které jsem se po sprchové očistě přidal téže.

Ranní běhání po pláži, na to jsem se těšil.

Poté následoval odchod do ulic Kolobřehu. Dnes bylo slunečné počasí (možná jedno z posledních podle předpovědi), a tak jsme toho chtěli využít obhlédnutím pamětihodností ve městě. Vyrazili jsme kolem čtvrt na deset a zamířili směrem do centra. Naše auto kupodivu stálo na svém místě a ani nebyl žádný vzkaz na skle. Jak jsme se blížili nedalekému centru (tak jeden a půl kilometru chůze), okolí už tu působilo malebněji, než ten mírný cirkus kolem našeho ubytování. Však je to také historické centrum města, které už nějaký tenjj rok na kontě má. Šli jsme přes park 18. března (připomínka vítězství nad nacisty v bojích o město v březnu r. 1945) a vedlejší náměstí “Pionierów Kołobrzegu”, a na nějakou cca hodinku jsme pak zkejsli v parku 750. výročí, který je tvořen z větší části velkým hřiště pro děti různého věku.

Polská zbožnost je tu patrná na mnoha místech.

Pak jsme zamířili k místní katedrále Nanebevzetí Panny Marie, jejíž základy byly položeny již ve 14. století. I ta dostala během bojů na konci války slušně zabrat a moc původního z ní nezůstalo. Ale přesto zde dnes stojí v celé své kráse. Nakoukli jsme i dovnitř, ale nechtěli jsme rušit místní při modlitbě, tak jen velmi krátce. A samotná neogotická radnice oděná do hávu z červených cihel (jak je tu obecně docela běžné u historických budov) byla prakticky jen o blok vedle. Poutavá budova, ve které navíc sídlilo místní infocentrum kam jsme také zamířili — doufaje, že tu konečně seženeme nějakou obstojnou magnetku, a ne ty cirkusové nevkusnosti, co tu zatím vídáme všude kolem. Ale infocentrum mělo dnes zavřeno, a hlavně v prosklené kanceláři bylo vidět, že i tady prodávají ty stejné magnetické nevkusnosti jako na ulici. A upřímně, oproti českým infocentrům bylo tohle jen hodně chabé už na pohled. V tomhle se mají zjevně Poláci ještě co učit.

Kolobřežská radnice, která ve svých útrobách ukrývá nekvalitní infocentrum.

Nedlouho poté to ÓÉčko zalomil a uvrhl se v kočárku, který jsme tentokrát měli s sebou, ve spánek. Zatímco spal, šli jsme podél toku řeky Parsęty zpátky do severozápadního cípu města, kde bydlíme. Prosadil jsem dát si ve dvou zmrzlinu, kterou jsme koupili hned u promenády. Ono černobílé “americano” byla zvláštní, ale vcelku dobrá zmrzlina. Jsou to takové ty naškrobené sajrajty, které jsou natolik napíchané chemikáliemi, že se ani na slunci nerozpouští Mně tedy stačilo k životu, že byla napůl kokosová. Sice tedy nevím, co si mám představit pod slovním spojením “černý kokos”, tedy krom kokosové příchutě a spousty černého barviva. Ale špatné to nebylo a kupodivu nějak extrémně drahé také ne (asi 12 zlotých na porci). Když jsme v přilehlém parčíku na lavičce zmrzlinu zdlábli, vyrazili jsme na ubytování. Nějak na mě šla únava, a tak jsem to, podobně jako ÓÉčko, na pokoji asi na půl hodiny zabalil a ulehl ke spánku.

“Americano”, které s Amerikou má hádám pramálo společného.

Když jsme všichni doodpočívali, převlékli jsme se do plaveckého a vyrazili zpátky do ulic Kolobřehu. Před koupáním ale byl ještě další program. Za prvé jídlo. Denča našla restauraci Pirania — nabízející nečekaně vodní stvůry, a to navíc s dobrým hodnocením a internetu. Já tedy ryby nějak zvláště nemusím (pokud to není kapr na vánoce, nebo syrový losos v suši), ale asi dává smysl si tu nějakou zdlábnout, když už jsme u toho moře. Vyrazili jsme tedy přes místní divadelní park (který obsahuje i lanové centrum) a za nedlouho už jsme seděli ve velkém párty stanu, což byla vlastně venkovní terasa přilehlé restaurace Pirania. Po dlouhém váhání jsem si z menu vybral polévku z červené řepy s masovými knedlíčky (což byly nakonec minipirohy) a jako druhé pak pečeného halibuta se zeleninovým salátem. Denča si zvolila též zeleninový salát, ale s candátem. ÓÉčko dostal jablečný džus a co se jídla týče, dělil se s námi, my jsme si vzali jen vodu. Polévka byla dobrá a chutnala mi, ty minipirožky byly skvělý, druhý chod neurazil, ale nenadchnul, nicméně Denča i ÓÉčko byli spokojeni.

Oběd hodný rybáře.

Posilněni rybami v žaludcích, vyrazili jsme dále, a to přes podél se prakticky celého Kolobřehu táhnoucí park Stefana Żeromskiego, který mimochodem slouží i jako větrolam chránící obytnou část před větrem z moře. Zastavili jsme se i u mohutného památníku “sňatku s mořem”, což je odkaz na historický rituál, při kterém se Polsko symbolicky spojilo s Baltským mořem po získání své nezávislosti v r. 1920, a znovu pak proběhl tento akt tady v Kolobřehu po skončení bojů v r. 1945. Když jsme po chvíli opustili kryt stromů, objevila se před námi silueta Latarnia morska, tedy místního ikonického majáku, který byl také naším dalším cílem.

Památník polského “sňatku s mořem”.

Maják se v Kolobřehu nachází od 18. století, kdy tady byla postavena i soustava nevelkých pevností, jejichž byl maják součástí. Ta se ale v boji během sedmileté války příliš neosvědčila a došlo k jejímu přestavění. Velké boje pak zdejší maják i pevnost zažily v již zmíněném březnu 1945, kdy se tu místní německá posádka bránila postupujícím Sovětům a Polákům. Tehdy dokonce maják sami Němci odpálili, protože měl sloužit Polákům k zaměřování dělostřelectva jako orientační bod. Nakonec byl maják znovu postaven v r. 1947, a to už ve své současné podobě. Dokonce se dostal i na polskou minci v hodnotě 2 zlotých, kterou jsme však neviděli (zřejmě jen limitovaná edice).

Kolobřežský maják pohledem průměrného racka.

A teď jsme tu my, abychom jej navštívili, a to za cenu 15 zlotých, špuntě grátis. Nutno tedy poznamenat, že Sověti a Poláci v březnu 1945 zaplatili cenu výrazně vyšší. Výhled je tu pěkný na celou táhlou pláž. Je tu vidět i nevzhledné monstrum v podobě ruského kola z druhé strany od přístavu (i když není naštěstí tak cirkusově osvícené, jako ty blitky na českých náměstích v období kolem Vánoc). Přístav samotný překypuje životem, a pravidelně z něj vyplouvají výletní lodě různých podob — od těch klasických, co si na nic nehrají, přes zhůvěřilosti typu obludné pirátské lodě hrajícími všemi barvami, navíc se sytě oranžovými plachtami. Mně osobně zaujala nevelká, ze služby vyřazená vojenská torpédová loď — řadíme do programu na další dny.

Panorama z kolobřežského majáku.

Od majáku jsme už seběhli dolů na pláž. Tentokrát jsme už měli štěstí, bílá vlajka na stanovišti ratowniků značila možnost se koupat. Udělali jsme si stanoviště kousek od vlnolamu chránícího přístav, kde byly vlny ještě méně výrazné než dále na pláži a vyrazili do vody. Ondřej Erik si pobyt ve vodě užíval s nadšením (konec konců jeho první koupání v plnohodnotném moři). Voda tu, přestože mořská, ale nebyla zdaleka tak slaná, jako je tomu na jižním evropském pobřeží. A zatímco šla Denča s ÓÉčkem už schnout na pláž, já si šel ještě zaplavat. Když jsem pak vylezl z vody, vrhl jsem se na budování hradů, a postavil si pískovou verzi hradu Bezděz — samozřejmě notně zmenšenou. Zatímco jsem stavěl, Denča ležela a ÓÉčko sledoval dvě mladé Polky jak se zahrabávají do písku, přijel do našeho sektoru skůtr. Na něm dva plavčíci, po písku přijela blikající bugina a přišel i další plavčík pěšmo a značili, že mají všichni vylézt z vody. Se skůtrem začali zjevně pročesávat přilehlé vody. Já se zašel zeptat onoho plavčíka co že se stalo. Prý že někdo nahlásil déle neobsazenou deku, a tak kontrolují, jestli náhodou se někomu něco nestalo. Po asi 10 minutách se poplach zrušil a všichni se mohli vrátit do vody. Mají to dobře vymyšlené, kluci polský, to musím smeknout.

Moje písečná verze hradu Bezděz s detailně vyobrazenými obrannými prvky!

Někdy kolem půl šesté jsme vyrazili zpátky na ubytování, jelikož venku už stejně začaly na obloze převládat spíše mraky. Cestou jsme se ještě stavili ještě v Žabce nakoupit pár drobností (např. pirožky na večeři jako doplněk). Doma jsme zdlábnuli jídlo, opláchli jsme se, chvíli koukali na YouTube, a někdy kolem půl osmé jsem šel uspat ÓÉčko, a s ním bezmála zároveň i sám sebe.

Čtvrtek, 31. července

Den započal prudivší Ondřej Erik už někdy kolem šesté hodiny ranní. I dnes jsem šel nakonec běhat, ale vykopal jsem se až kolem půl osmé. Konec konců i jsem se potřeboval trochu zchladit, protože ÓÉčko nevstal do nejlepší nálady. Vzal jsem to tentokrát trochu jinak, a běžel přes cyklostezku v parku Stefana Żeromskiego, ale směrem na východ, pak jsem to stočil přes pláž a podobně jako včera běžel podél moře. Doběhl jsem až k majáku. Když jsem ale viděl běžce na cestě vedoucí na vlnolamu, který je jinak běžně za “paywallem”, ještě jsem si též doběhl na jeho konec. Tam se nachází menší, sytě zelený signální majáček, značící vjezd do přístavu (na vlnolamu na druhé straně je týž, ale v barvě zelené). Odtamtud jsem se už klidnou chůzí vrátil zpátky na pláž, a dal si tam cvíčo na protažení a vrhnul se do moře, kde jsem si dal pár temp na pohodu. Docela příjemné ranní probrání.

Jeden ze dvou signálních majáčků u vjezdu do přístavu; pohled z vlnolamu na Kolobřeh.

Když jsem se vrátil zpátky, dal jsem si sprchu, snídani (tentokrát se na mě nečekalo), a vzali jsme i onen přenosný větrolam, který je zjevně stálou součástí pokoje jako výbava na pláž, a mnozí návštěvníci na pláži jím byli též vybaveni. Alespoň poznáme, kde máme věci, když už nic jiného. Vyrazili jsme tedy na pláž, dnes ještě později jak včera — kolem 9:40. Tentokrát jsme si náš plážový příbytek postavili kousek za molem, podobně jako první den. Větrolam jsem za pomocí jeho kůlů a nedalekého kamene připevnil a šlo se koupat. Tentokrát už jsme ÓÉčku vzali na pláž kompletní výbavu jeho hraček, včetně nafukovacího člunu v podobě letadýlka. Asi není potřeba podrobněji rozepisovat jeho nadšení. Nicméně do dvou minut poté, co jsme vlezli do vody, přivalil se docela mohutný zašedlý mrak, který své stanoviště opustil ve stejnou chvíli, co my jsme po asi 10–15 minutách opustili vodu. Noumální. Ještě jsme se poflakovali na našem fleku na pláži, přičemž ÓÉčko, vzhledem k tomu, že už začínal přetahovat chvíli, kdy obvykle chodí spát, přepadl klasický záchvat pomatenosti, v rámci kterého pobíhal nahý po pláži, radostně se válel v písku a strkal si jej do všech otvorů. VŠECH. Malého exibicionistu jsme raději zabalili, včetně ostatních našich movitých statků, a šli zpátky na hotel.

Mrňous za moment po návratu odpadl, a já byl vyslán do biedronky na nákup. Cestou tam jsem zase musel ocenit snahu zkrášlovat Kolobřeh, když jsem viděl, jak se v ulicích pracovalo na vysazování nových záhonů. I většina ulic zde je lemována stromy. Že by konečně někdo, kdo přemýšlí nad moderní urbanistickou architekturou? V relativně velké, ale nepříliš prostorné biedronce jsem zase nakoupil kde co, ale zcela jsem rezignoval na to, co mi Denisa říkala že mám koupit — věci na těstovinový salát. A ty jsem nakonec nekoupil zhola žádné (jako třeba těstoviny). Za to jsem ale koupil spoustu pirožků, které nakonec posloužily jako oběd. Ten záhy Denča připravila, zdlábli jsme své příděly, a před druhou hodinou, kdy jsme šli ÓÉčko probudit, si posléze zdlábnul větší část toho svého i on (v kombinaci se zelnými saláty, které si více než oblíbil). Další na řadě byl odpolední výlet. Rozhodli jsme se zamířit do vedlejší obce Grzybowo, která je hned vedle Kolobřehu, ale prý už s ním nesdílí tak čilý turistický ruch, i když jsou zde rovněž pěkná zákoutí a stejné pláže. Tak schválně.

Vyrazili jsme až po půl třetí odpoledne. Chmurné bylo především to, že náš parkovací flek, který byl tak hezky po ruce, bude zcela jistě fuč, až se budeme vracet. Nedá se nic moc dělat (krom placení parkovného, čímž ale opovrhuji a beru to až jako nejzazší možnost). Cesta do Grzybowa zabrala kolem čtvrt hodiny, a nakonec jsme zde zaparkovali u místní moderní budovy kostela, postavené v takovém tom typickém, cihlovém stylu. I když kostel to vskutku na první pohled nepřipomínalo ani v nejmenším. Kolem kostela byl i rozhlehlý parčík, s hezky upraveným trávníkem, a uprostřed byla loď (na Noemovu archu to ale bylo moc malé).

Grzybowský moderní kostel.

Vyrazili jsme na sever směrem k plážím. Dokonce na krátko začalo pršet, díky čemuž se proti nám hrnuly davy lidí, kteří spěšně opouštěli pláž. Jejich chyba. Onen déšť se ani nerozpršel, a po pár minutách bylo po něm. Šli jsme kolem táhlé cesty, která byla sem tam lemovaná dalšími cirkusovými stánky, a ústila v jakémsi foodcourtu s řadou stánků a karavanů prodávajících žvanec různého druhu a asi i kvality. My jsme tu neměli namířeno na pláž, ale chtěli jsme mrknout na asi 4 km vzdálené duny, které prý nabízejí hezké pohledy a příjemnou procházku, jak dohledala Denisa. Plán jsme ale nakonec skrečovali, protože jediná smysluplná cesta nás vedla po docela dost frekventované cyklostezce, a to nás nebavilo. Takže jsme to nakonec přeci jen stočili cestou přes pás lesa až na pláž.

Část pláže, na které jsme vyšli, byla trochu odlišná od té v Kolobřehu. Za prvé písek tu byl jemnější, za druhé to tu nebylo tolik upravované, ale více přírodě blízké, a za třetí tu bylo ve srovnání s Kolobřehem minimum lidí. Byli jsme totiž na té části pláže, kde nejsou žádní “ratowníci” a pláž tak není kontrolovaná. To nás asi stejně příliš netrápilo, protože stejně jako v Kolobřehu, i tady jsou pláže slušný kus od břehu stále ještě mělké. Co bylo fajn, že opět vcelku stabilně svítilo slunce. S ÓÉčkem jsme se vrhli do moře, Denisa naopak čekala na břehu. Bylo to docela příjemné koupání a dělání blbostí. Když jsme se pak vysušili, zamířili jsme po pláži směrem zpátky, a dalším výlezem z pláže jsme vylezli u onoho foodcourtu. Rozhodli jsme se dát si zdejší gofry, tedy vafle, které Denča dosti vychvalovala. V jednom ze stánků, který vypadal docela pokrokově s příslibem toho, že by jídlo mohlo být i z kvalitnějších surovin. Za cenu 25 zlatých jen za samotnou vafli bez čehokoliv by mohl. Na vafle jsme si nechali dát šlehačku, ovoce a tmavou čokoládu a za pár minut už jsme mohli dlabat. Špatné to nebylo, ale za tu cenu vlastně žádný zázrak. Ale příjemné zpestření, to jo. Pak už jsme šli zpátky k autu. V plánu bylo původně i dát si zde nějaké jídlo, ale to jsme po gofrách nakonec taky skrečnuli. Naše návštěva Grzybowa tak nebyla příliš rozsáhlá, ale zase ztráta času to rozhodně nebyla. Vyrazili jsme tedy zpět.

Gofry — prosté sladké vafle zaházené kdečím sladkým co je zrovna po ruce.

Dle očekávání u nás v ulici nebylo možno zaparkovat, takže jsem Déčko s ÓÉčkem vyhodil u hotelu, a vyrazil brouzdat ulicemi, hledajíc vhodné místo k zaparkování. To jsem nakonec asi po 15 minutách našel, i když asi 700 metrů od hotelu. Tak pokud tam ráno nebude vzkaz nebo botička, za mě vlastně v pohodě. Došel jsem pjéšo na hotel, kde už byl ÓÉčko po večeři, tak jsme si zbastlili z nakoupených surovin taky nějaké dobroty k snědku. Pak už šel pomalu ÓÉčko spát. Posléze jsme ale oba soukromničili — já psal deník, a Denča koukala na nějakou tu její přiblblou farmu. Kdyby raději založila vlastní a mohlo se na ní hospodařit, jíst kvalitní suroviny, a rovněž i vydělávat. Co se dá dělat. Pak už jsme šli spát.

Pátek, 1. srpna

První srpnový den jsme začali tím, že jsme řešili pročůranou plenu ÓÉčka. Navíc ještě v pět hodin ráno. Hezké to probuzení. Nakonec jsme do šesti hodin ještě tak nějak pospávali, a pak jsem se sebral, vzal si pár pomůcek na cvičení, odpadky na vyhození, bábovičky, ÓÉčko a vyrazil jsem na pláž. Tam jsem si já cvičil, ÓÉčko hrál v písku, a všichni zúčastnění (a vlastně i nezúčastnění) byli spokojeni.

Vypadají zamyšleně.

Na pokoji jsme si pak dali všichni snídani z vlastních zdrojů, sbalili potřebné vybavení (tentokrát i onen dětský trakař) a vyrazili ven. Dnes nás čekal vcelku militaristický den, protože dopoledne jsme měli strávit v místním vojenském muzeu, a odpoledne pak na moři, ale k tomu později. Kolem vojenského muzea jsme už šli předevčírem, přičemž leží asi dva bloky od radnice v samotném centru města. Cestu jsem zvolil o pár set metrů delší z důvodu, že jsem chtěl zkontrolovat náš vůz zaparkovaný tak hezky z ruky. Ba ne, mohlo to být horší. Každopádně auto bylo na místě, a pokuty dosud žádné.

Muzeum polských zbraní v Kolobřehu.

Muzeum Oręża Polskiego w Kołobrzegu, neboli kolobřežské muzeum polských zbraní, jak se tahle instituce v překladu zhruba jmenuje, je jedním z musejí, které se v Kolobřehu vyskytují — ještě je tu městské muzeum a námořní skanzen. Do všech lze zakoupit vstupenka 2+1 zdarma. Nám ale stačí jedno muzeum, a to právě to, ke kterému jsme se právě dostali. V expozici je tu především výzbroj a výstroj vojáků a zbraní od středověku až do poválečného období. Vcelku mě i překvapilo, kolik tu toho mají nashromážděno, a v expozici docela přehledně vloženo. Zvláštní důraz a prakticky celá jedna místnost je pak věnována především bojům o samotné město na konci druhé světové války. Od 4. do 18. března se Kolobřeh (tehdy ještě Kolberg) stal dějištěm urputných bojů, během kterých bylo téměř celé město srovnáno se zemí, a to si tu samozřejmě náležitě připomínají.

Expozice z bitvy o Kolobřeh v r. 1945; civilní verze slavné Enigmy.

Druhá část expozice je venkovní, kde jsou vystaveny už poněkud prorezlé tanky a jiná bojová technika převážně sovětské provenience (což je logické, vzhledem k faktu, že Polsko bylo rovněž postiženo přítomností ve Varšavské smlouvě), ale byl tu i památník se jmény obětí Sověty spáchaného Katyňského masakru. Když jsme byli ve venkovní expozici, tak také začalo na chvíli pršet, což ale záhy zase odeznělo. Jestliže to před začátkem dovolené vypadalo, že budeme mít naprd počasí, tak zatím vychází více než dobře. Jakmile jsme si vše doprohlédli a opustili i venkovní expozici, chtěl jsem ještě koupit nějakou magnetku. Ale tam, kde v době našeho příchodu bylo včetně nás asi 6 lidí, jich tu nyní bylo ve frontě asi 40. Je mi jasné, že kdybychom odsud odešli, na magnetku tu už zapomenu, takže frontu jsme si vystáli. Na jejím konci jsem měl magnetku a spící ÓÉčko v kočárku.

Část venkovní expozice muzeua zbraní.

To se docela hodilo, protože jsme si potřebovali zajistit odpolední program, a to byla projížďka lodí. Bylo tu na výběr několik možností. Buď jsme mohli jet nějakou klasickou výletní lodí (nuda), vikingskou pseudolodí (dejme tomu, ale bakelitovým štítům jednoduše nevěřím), či pirátskou cirkusolodí (jediné piráty, které uznávám jsou ti fiktivní z Karibiku, nebo ti skuteční u Somálského pobřeží). No a pak tu byla lehce prorezlá, vysloužilá vojenská torpédová loď. Inu volba byla jasná. Objednali jsme si jízdu na 15:20, tak snad do té doby ta stará torpédová hajtra nepůjde ke dnu (a ani v průběhu naší plavby). Cena byla 60 zlotých za dospělého a za dítě zlevněná cena… 60 zlotých. Nedávalo to moc smysl, ale co už.

Stále ještě se spícím jemnostpánem jsme zamířili k parku u majáku, kde jsem našel, že mají dobře hodnocený podnik nabízející další místní klasiku — zapiekanki. Což je v zásadě jen přiblble dlouhá bageta v délce až půl metru. Dali jsme si jednu dlouhou klasickou a druhou malou sýrovou. Klasická byla dobrá (jen tedy BBQ omáčka, kterou jsem zcela nahodile zvolil z nabízených možností, nebyla nic moc volba), sýrová pak nic moc. Ale mohli jsme si odškrtnout snad poslední z těch klasických zdejších pokrmů. S nacpaným břuchem jsme se tedy vrátili zpátky na hotel a dali jsme si rychlých dvacet (tedy alespoň já).

Malá a velká zapiekanka.

Když jsem vstal a po dlouhé, ale nakonec úspěšné snaze probudit ÓÉčko jsme do něj nacpali oběd, pomalu ale jistě jsme vyrazili směrem k přístavu, kde nás čekala plavba. Nicméně byli jsme až moc aktivní a nakonec jsme čekali ještě bezmála půl hodiny. Když bylo už po 15. hodině, vyhlížel jsem naši loď v ústí přístavu, ale zatímco jsem koukal na opačnou stranu, připlula z druhého směru. Oproti ostatním plavebním žabařům v přístavu se jednalo o skutečnou loď polského válečného námořnictva, která vznikla jako jedna z 11 kusů projektu 918M mezi lety 1977–1983. Tahle konkrétní nesla původně označení KZOP-172, a byla spuštěna na vodu 7. května 1982, a u polského námořnictva sloužila až do r. 2005 (tedy rok, kdy dosloužilo i všech ostatních deset těchto lodí).

Nicméně tuhle konkrétní čekal po svém stažení ze služby u námořnictva jiný osud — turistické vyjížďky v Kolobřehu. A právě na tu jsme tu my. Jakmile loď připlula a zakotvila, vrhli jsme se na palubu a usadili se na horní palubě. Ještě než bylo plánovaných 15:20, loď vyrazila, a na palubě nás bylo asi pouhých 12, což oproti těm cirkusovým lodím, kde se počet pasažérů počítal snad na vyšší desítky, byla vyloženě radost. Na lodi bylo patrné, že už má lepší časy za sebou, ale i tak působí stylově. Měli jsme si dokonce možnost prolézt i prostory pro posádku (realiťák by řekl “útulné”, já bych řekl “klaustrofobické”). Výzbrojí téhle lodi byly dvě roury, kterými do vody mohla vypouštět torpéda, a pak spřažený těžký kulomet. Žel bohu jejich test nebyl součástí projížďky. Upřímně bavilo mě to. Na moři jsme sice strávili necelých 40 minut, které ale utekly jedna dvě, a loďce přitom na tachometru naskočilo dalších asi 5 kilometrů. Ale tuhle plavbu na mořských vlnách si budu pamatovat.

Když jsme dopluli do přístaviště, vyrazili jsme na zmrzlinu. Tentokrát i ÓÉčko (předevčírem jsme ho se zmrzlinou zazdili, když byl spát). Dali jsme si následující příchutě — Denča malagu, já smetanu a chalvu a ÓÉčko si vybral mango. Zvolili jsme dobře, zmrzlina byla poctivá, ale žádná cukernatá přeslazenost, a navíc v tom byly skutečně poznat dané ingredience. No a jak jsme tak dodlabávali zmrzlinu, začalo pršet — chvilku méně, chvilku více, pak zase skoro nic, a pak znovu. Trochu horská dráha. Vyrazit na pláž, což jsme chtěli po zmrzlině, jsme z logických důvodů zavrhli, a nakonec jsme zašli do nedalekého “myšího města”. Tak se jmenuje bizarní sklep, kde mají několik druhů myší v počtu dohromady kolem pěti set (údajně) nacpané v několika stylizovaných vitrínách s různými tématy — město, zimní radovánky, vesmír, tropy, dům… no kýčovitější věc jsem už dlouho neviděl, ale vlastně to byla docela zábava. A samozřejmě ÓÉčko o tom povídal ještě večer před spaním. Za těch 38 zlotých to stálo. Když jsme se po necelé půlhodině vymotali ven, tak stále místy poprchávalo, a tak jsme se rozhodli vrátit na hotel. Nebylo to úplně špatné rozhodnutí, protože ještě dalších hodinu a půl stále v různé intenzitě poprchávalo. Zbytek dne už jsme strávili poflakováním a nicneděláním a následně ještě rozpravou nad zítřejším plánem.

Koukám, že ty přiblblá ruská kola mají ve svých městech už i myši…; vy mně taky.

Sobota, 2. srpna

Ráno nám začalo krátce před šestou hodinou ranní. Ujal jsem se dělání kravin s jemnostpánem a kolem čtvrt na osm jsem vyrazil běhat — s batohem na zádech, bude se totiž hodit. Moje rozpadající se běžecká obuv mne tentokrát vynesla ne na pláž, ale naopak do ulic města. Proběhl jsem se kolem přístavu, a pak po červené až k parku národní jednoty, vedle kterého je nějaký nespecifikovaný vojenský prostor, ze kterého vykukuje radarová věž. Samotný park je hned u moře. Tam jsem se na chvíli zastavil a z malé vyhlídkové plošiny sledoval ranní moře. Pak jsem běžel jinou ulicí zase zpátky k přístavu. Cestou jsem ale měl další dvě zastávky.

Kolobřežské přístaviště.

První byla veskrze nahodilá. I když ne tak úplně. Už při plánování trasy jsem na mapě zahlédl ikonku rohlíčku značící přítomnost pekárny. Řekl jsem si, že to bude. A když jsem kolem kavárny s názvem Stara piekarnia (nebo tak nějak) běžel, nedalo mi nezavítat. Jakmile jsem vešel dovnitř, oči mi zabrousily na velkou, plněnou housku s uzeným lososem. Koupil jsem hned dvě (i pro Déčko), zaplatil pouhých 33 zlotých a pokračoval v běhu. Další zastávka už byla plánovaná a to byla nedaleké biedronka, nicméně tentokrát ta větší, než ta u nás v ulici. Nakupoval jsem s ohledem na omezený prostor v batohu, a proto jsem hned koupil dva litry mléka, které si ukrojily samy o sobě asi půlku batohu. Pak ještě nějaký sýr, šunku, kapsičky pro malýho, trochu ovoce, zeleniny a ještě nějaké blbosti, co mě trkly do nosu, a teď už se zátěží na zádech jsem běžel dále. Poslední minizastávkou bylo obhlédnutí našeho auta. Stále stejný stav — botička není, pokuta taky ne, a špalky místo kol také nejsou. Spokojenost převládá.

Kolobřežská ulice — jedna z těch malebnějších.

Po mém návratu zpět na hotel, (což bylo někdy po půl deváté), jsme dali snídani (ÓÉčko už měl), tedy již zmíněné housky, které byly vynikající. Pak si v rychlosti sbalit věci, včetně kočárku, a vyrazit k autu — čekala nás totiž docela dlouhá cesta. Cestou k němu jsme se zastavili u pramene, který už jsme zahlédli z auta dříve. Už podle červeno-oranžového zbarvení plochy, kam voda dopadala, bylo jasné, že jde o nějaký železitý pramen. Hned jsem se k němu vrhnul a ochutnal. A začal se šklebit. Voda totiž nebyla jen železitá, ale taky pořádně slaná. Nechal jsem v tom samozřejmě vymáchat i ty dva další — přece tu nebudu stát jen já sám se solí v hubě. Nicméně i tak by se pár litrů mohlo do nějakého kanystru zabavit domů na léčebné účely. Podnět vhodný na později.

Za chvíli už jsme se skládali do auta a chystali na asi 120 km dlouhou cestu, a to do národního parku Woliński a přilehlého města Międzyzdroje. Jeli jsme podobně jako při úterní cestě do Kolobřehu, z větší části po dálnicích S6 a S3, které vedly až do Międzyzdroje. Tam jsem měl po konzultaci s mapami vyhlídnuté parkování u hřbitova. Když jsme sem přijeli, bylo mi podezřelé, že na tak velkém placu tu skoro nikdo neparkuje, přičemž všude jinde ve městě jsou parkoviště napráskané jak to jen jde. Asi stále u většiny převládá lenost nad touhou ušetřit za každou cenu. To já mám priority opačné.

Kostel sv. Petra a místní věřící na baterky.

Vyrazili jsme tedy ze hřbitova po modré (což je vlastně svatojakubská cesta), která vedla i kolem zdejšího kostela svatého Petra (mimochodem kostely zde skoro všechny vypadají moderně, nebo moderně zrekonstruované). Nakoukli jsme i dovnitř, kde sedělo jen pár jednotlivců. Mezi nimi i týpek, který si tu na modlitební lavici seděl, vypadal, že se modlí, ale zároveň si na na nabíječce ve zdi nabíjel telefon. A tak jsem si sám v hlavě přemítal — je věřícím, aby si mohl nabít telefon, nebo si nabíjí telefon, aby mohl být věřícím? Otázka zůstává nezodpovězena. Šli jsme dále do mírného kopečka, až jsme se podél školy dostali k samotnému vstupu do národního parku. Zde nás zkásnul týpek o 20 zlotých za vstup pro dvě osoby (ÓÉčko stále neplatí) a pokračovali jsme už širokou lesní cestou. Taky je na místě poznamenat, že tady nám přišlo, že je tu podstatně větší vedro, než v Kolobřehu (kde patrně přes den naopak pršelo).

Międzyzdroje — velké malé město.

Bezesporu nejotravnější věc zde jsou komáři, kterých je tu spousta a navíc dost neodbytných. Ještě, že máme s sebou hned tři přípravky proti hmyzu a klíšťatům, jenž (aby byly vždy po ruce) máme pro jistotu rozdělené hned do tří batohů… které všechny zůstaly v Kolobřehu (zpětná vsuvka: měli jsme ještě čtvrtý sprej proti komárům, a to dokonce s sebou — ale měla ho Denisa v černé díře zvaný batoh). To bychom měli. Po asi kilometru a půl jsme se dostali k tomu asi nejlákavějšímu zde, a to jsou zdejší výběhy zvířat. Mají tu divočáka, dva vlky (jeden žel bohu kvůli poranění bez jedné nohy), pak tu byl třeba jelen, který si snad užíval zájem lidí a lehl si přímo před vyhlídkovou plošinu, nebo několik orlů běloocasých. Nejzajímavější, a k Polsku nejvíc sedící, je výběh se zubry. Tohle velké, chlupaté krávě s hrbem se podobající zvíře má v Polsku svou domovinu, jelikož právě zde je v Evropě jedna z největších populací zubrů, čítající něco přes 2500 kusů.

Líní zubři a líný jelen.

Zvířátka jsme doočumovali, a posléze se vrátili po modré kus nazpět a přesedlali na černou turistickou značku. Ta nás po asi 3 kilometrech dovedla k ruinám pobřežní dělostřelecké baterie (konkrétně 17. BAS). Ještě před válkou zde byla německá námořní škola, nicméně po válce, kdy už se území stalo součástí Polska (přesněji na začátku 50. let) zde byla vybudována zmíněná dělostřelecká baterie, která byla součástí systému polské příbřežní ochrany v době studené války (další baterie byla právě i v Kolobřehu). Co jsem se tak dočetl, v druhé polovině 70. let byla většina těchto baterií postupně zrušena. A tak tu tato betonová monstra v klidu čekají, až si je vezme příroda zase zpátky. Do té doby ale budou sloužit jako atrakce turistům jako my.

Bukohabrové lesy jsou zjevně typické pro zdejší národní park.

Já hned u vstupu do areálu namátkou prozkoumal část jednoho z docela rozlehlých bunkrů, který patrně měl střežit přístup k dělostřeleckým pozicím. Po chvíli se ke mně připojil i ÓÉčko (vlastně jeho první urbex). Samotná dělostřelecká postavení opodál šly okouknout jen zvenčí, přičemž u jednoho je patrný zarůstající, ale jinak docela hezký výhled na Baltské moře. Na konci cesty u baterií jsme si na zde přítomném posezení dali chvíli oraz, a pak se vrátili o kus zpátky a pokračovali rovněž po černé značce, ale teď už cestou na Międzyzdroje. Kam jsme po pár drobných odbočkách na různé výhledy a po absolvování (nebo spíše z větší části sestoupání) asi 150 schodů (i s kočárkem, který táhla Denča) došli. Musím uznat, že zdejší národní park — alespoň to málo, co jsem z něj viděl — mě vlastně nijak zvláště nenadchlo. Když se řekne národní park, vybavím si třeba Šumavu, a ta je členitostí a četností různých zajímavých lokací a cest někde úplně jinde. Ale i tak jsme tu viděli zajímavé věci a stojí to tu za návštěvu. Zubra jsem snad pořádně ještě neviděl na živo, a jelena takhle zblízka taky ne. A navíc fajn procházka. Takže dobrá volba (nutno podotknout, že Denisina).

Objekty bývalé příbřežní dělostřelecké baterie.

Tady už téměř zpátky v civilizaci.

V Międzyzdrojích nás přivítala další socha holuba, a také pohled na hezkou pláž (ale nic moc odlišného od té v Kolobřehu — jen asi větší počet lidí). Vydali jsme se po jakési dřevěné promenádě, která se táhle podél pláže a zavedla nás až do centra města. To tu překypovalo životem a připomínalo mi spíše rušné velkoměsto, než město s ani ne pěti tisíci obyvateli. Byl tu i chodník slávy s otisky rukou, ale jména patrně polských herců a jiných celebrit nám nic neříkaly. I tady jsem se mimochodem přesvědčil, že zdejší infocentra jsou vážně k prdu — minimálně co do sortimentu nabízených cetek, pro která si do íček chodím já. My jsme se ale přes davy prodírali k jinému cíli, a to byla klasika — jasně, že biedronka. Byl jsem pověřen nákupem, který jsem splnil tak napůl — z obchodu jsem odcházel s dvěma plněnými tortillami, které ale potřebují tepelnou úpravu (což mě v době koupě nějak nenapadlo) a tři relativně malé zapiekanki a zdejší stálice v podobě zelných salátů k tomu. Zapienkanki jsme vyřešili na místě (nebyl čas, prostor, ani nálada ÓÉčku kupovat něco výživnějšího, holt to pro jednou vydrží na sajrajtech), ale i po nich měl jsem stále na něco chuť. A tak jsem si došel přes ulici do stánku O, kurzcak! pro polovinu kuřete, kterou jsme si také férově rozdělili na nerovné, v můj prospěch nastavené díly. A že byla to dobrá volba!

Když žaludek stahuje se na krátko, pomůže mi grilované kuřátko!

Pak už honem k autu. Našlapali jsme něco kolem 13 kilometrů, což není špatné. Tak teď už ale rychle zpět. Původně jsme chtěli ještě do zdejšího parku miniatur, ale už bylo půl šesté, a na další zastávku nebyl ani prostor, ani moc nálada. Takže směr Kolobřeh. Vybral jsem trasu, která se zdála být příslibem zajímavější cesty, než ta dálniční nuda sem, a to přes Dzivnów, Trzebiatów. O pár minut delší cesta, ale za to zajímavější, z velké části se táhnoucí podél moře. Nicméně co už mi navigace zapomněla říci, že na úseku Trzebiatów-Kolobřeh je uzavírka, a tak jsme se museli stejně nakonec oklikou vrátit na dálnici a cestu si tak prodloužili o dalších asi 20 minut. Alespoň, že Poláci mají obstojně značené objížďky, jelikož navigace si s tím neuměla poradit.

Zpátky do Kolobřehu jsme přijeli krátce před dvacátou hodinou, přičemž jsem Denču a ÓÉčko vysadil před hotelem a vydal se na lov parkovacího místa. To mi zabralo dlouhých, a dosti pronadávaných asi 15 minut bloudění centrem města. Nakonec jsem zaparkoval asi blok od biedronky, u městského centra. Ale asi to moc řeším, když jsem viděl ty polohy, v jakých jsou zde lidé schopni nechat svoje auta a nikomu to nevadí — například zaparkovat na podélném stání v úhlu asi 60° vůči chodníku je docela kumšt.

Sice vcelku pod mrakem, ale i tak jsem trochu litoval, že jsem tu nebyl o něco dříve.

Po návratu na pokoj jsem si na uklidnění vyžádal odchod a koupačku na pláži, což jsem po rychlém občerstvení na pokoji taky učinil. A bylo to fajn. Nebral jsem si krom klíče od pokoje nic, abych na nic nemusel myslet a neřešil, jestli mi to někdo náhodou neukradne. Na pláži se to stále hemžilo životem, ale spíše už si lidé fotili krásnou scenérii na horizontu, kde už před nějakou chvilkou proběhl západ slunce (o ten jsem naštěstí přišel, jinak bych asi nadával, že jsem si nevzal nic na jeho vyfocení (což je už asi trochu deformita). Ve vodě nikdo nebyl, což jsem nechápal, a vrhnul jsem se tam sám a začal si v klidu a na pohodu při téhle oranžovo-modré scenérii užívat večerní koupání. Jestli je tam nějaký zákaz, nebo jsou lidi takoví citlivky, že je na ně voda moc studená, netuším a neřeším. Kde to naopak vřelo životem dosti, bylo v podniku umístněném na pontonu pod koncem mola, jelikož tamní diskotéka hrála na plný pecky. Já si ale odplaval svoje, a pak se pomalu vydal zpátky na hotel. Denisa si šla po chvilce lehnout, já ještě psal deník, a po nějaké chvíli jsem to taky zalomil, i když až chvíli před půlnocí. Dnešek byl docela náročný.

Neděle, 3. srpna

Ráno jsme si poněkud prohodili role, a tentokrát vyrazila ven Denisa si zaběhat. My s ÓÉčkem mezitím uspořádali hodokvas a nacpali si břuchy. Když pak Déčko přišla z běhu a rychlé koupačce od moře, tak jsme se opět prohodili a vyrazil jsem na pláž tentokrát já, a to v doprovodu dronu. Bylo docela slunečné počasí, tak jsem toho chtěl využít. Kdo ví, jak to tu bude vypadat v následujících dnech. Usadil jsem se na písku, vypustil toho čtyřmotorového dravce a udělal si nějaké záběry. Nechtěl jsem se tu potulovat příliš dlouho ve vzduchu, protože přeci jen na druhé straně přístavu má být vojenský prostor, což je patrné podle radarové věže z ní vykukující. Oblétnul jsem si pár koleček, udělal nějaké záběry a zamířil zase zpět s tím, že vyrazíme na pláž. Dneska byl v plánu spíše odpočinkový den.

U nás v Česku je zubařů nedostatek. Naopak v Polsku (nebo minimálně v Kolobřehu) takový problém zjevně nemají a jejich služeb zjevně využívá i zvířena.

Když jsme někdy kolem půl desáté dorazili na pláž, ještě stále svítilo slunce. Což se — stejně jako o pár dnů předtím — změnilo s naším příchodem do vody. Slunce se skrylo za mraky a z větší části tam zůstalo po celé zhruba dvě a půl hodiny, kdy jsme byli na pláži. I tak jsme si ale vodu užili. Po návratu z vody jsme se rozkydli na pláži a následující asi dvě hodiny dělali to, co dělá zjevně nemalá část lidí na dovolené u moře většinu času— leží. Tomu tedy zrovna my neholdujeme, ale dnes a v omezené míře se to dá tolerovat — jak říkám, odpočinkový den. Já si postavil lehátko z písku, ÓÉčka jsme zahrabali, a jelikož na něj postupem času doléhala únava, projevovalo se to děláním kravin. A tak po chvíli začal běhat po pláži s nahatou řití a ohanbín, a začal si cpát všude písek. Nutno podotknout, bylo těžké se tomu nesmát. I když já se vlastně moc nebránil. Denisa byla ale jiného názoru. Někdy před dvanáctou hodinou jsme si posbírali věci, přestali pohoršovat okolní turisty a vrátili se zpátky na hotel.

Jemnostpán šel prakticky hned spát, a Denisa následně udělala zbylé pirohy co jsme nakoupili už před pár dny, z čehož se tedy se stal oběd. Já po obědě šel spát také. Počítal jsem s krátkým šlofíkem, z kterého nakonec byl hodinu a půl dlouhý spánek. Když jsme se i s jemnostpánem probudili, dal si ÓÉčko ještě oběd, a pak jsme měli pánskou jízdu v podobě návštěvy zdejší Klockowe Zatoky (tedy Kostičkové zátoky). Nejedná se o nic jiného, než o lego výstavu, která se nachází v budově kousek od přístavu a kolem které jsme už několikrát v předešlých dnech prošli. Na cestu nám navíc poprchávalo (krom rána byl dnešek prakticky stále zatažený a místy v doprovodu deště).

Piráti vs. císařské vojsko — moji oblíbení!

Zprvu jsem se trochu bál, aby to nebyla jen taková ta sterilní, bezduchá lego výstava, která jen hodlá těžit ze slávy lega a zároveň z přítomnosti velkého množství turistů. Nicméně hodnocení 4,9 na Googlu snad také o něčem vypovídá. Hned po příchodu do kostičkárny jsem se ujistil, že jsme na správném místě. Zdejší prodejce (majitel?) byl velice milý, vstřícný a uměl anglicky(!). Zaplatili jsme vstupné (do tří let zdarma, takže jen já platil za vstup, a to 22 zlotých) a záhy jsme dostali ještě jakýsi kvízový papír. Na většině ze zde přítomných mohutných vitrín obsahující lego scenérie, byl vždy ukrytý nějakém konkrétní, vizuálně nezapadající panďulák, a my měli z tří obrázkových možností zaškrtnout to, co má na sobě, nebo co má v ruce.

Lego hrady — není snad potřeba podotýkat, že rovněž moje velmi oblíbené!

Co se vitrín týče, hned první byl klasický výjev z lego sad piráti vs. vojáci, které jsem měl vždy v oblibě. Hned vedle byl obří hrad v zalesněné krajině (další moje oblíbené), a následoval pak lego Minecraft, jurský park (s autentickými scénami z prvního dílu(!), lego vláčky, hvězdné války, Harry Potter a nakonec Avatar. Byly tu pak ještě nějaké doplňkové, jako například čerpací stanice Orlen. Scenérie to byly krásné, s desítkami a stovkami tisíc kostiček použitých na každou z nich. Jak jsme prohlíželi jednotlivé vitríny, a hledali panáčky (kupodivu ÓÉčko spolupracoval), našli jsme všechny a vyluštili tak tajenku (SPOILER: Love Lego). Od pana šéfa pak ÓÉčko nafasoval balónek. Vlastně je to kravina, ale dětem se to líbí a hlavně do bavilo hledat i mně. Ještě jsme si chvíli stavěli v malé dílničce, a pak jsme vyrazili zpátky na pokoj. Dobrá věc, návštěvou jsme rozhodně neprohloupili. Lego nikdy nezklame. Navíc — jak může mít člověk nerad podnik, který má internetové stránky na adrese koLEGObrzeg.pl?

Jurský park s ikonickou scénou; a dioráma polské benzínky.

Prakticky v životní vel

Když jsme se opět všichni shledali, vyrazili jsme do centra na již navštívené hřiště, které měl ÓÉčko přislíbené. Co naplat, že opět místy poprchávalo. Očekávali jsme, že bude alespoň hřiště jen pro nás. Vskutku nebylo — bylo nacpané více, než během prosluněné středy, kdy jsme tu byli minule. I tak jsme tu ale strávili snad hodinu. Když začal na všechny doléhat pomalu ale jistě hlad, bylo na čase změnit působiště.

Dnes jsme měli konec konců měli i v plánu vyrazit na večeři. Denisa dohledala podnik jménem Siedem światów (Sedm světů). Chvíli se mi to nezdálo, ale nakonec jsem souhlasil a vyrazili jsme. I když podnik působí vcelku draze a seriózně, ani tady jsem s angličtinou nepochodil a vyřizování přenechal na Denče a její zakrnělé němčině. Já jsem si vzal žampionovou polévku a druhé na radu Denisy pak Jagd-bigos s knedlíky. Denisa si objednala gulášovou polévku a pirohy s tím, že si to nějak pošérujeme a zároveň ÓÉčko bude uždibovat od obou. Polévky byly vynikající. Takhle podanou houbovou polévku s těstovinami jsem ještě nejedl a upřímně jsem chvíli zvažoval, zda si neobjednat další. Denisy gulášová polévka taky moc nepřipomínala tu gulášovku, na kterou jsme zvyklí v Česku. Byla podstatně více “paprikovější”, což mi snad i chutnalo více. Za to můj “bigos” žádná sláva. Ona mi to Denisa zprvu prodala jako klasický guláš, mi po objednání jídla sdělila, že “je to vlastně spíš něco jako segedín”, a navíc s bramborem. Špatné to nebylo, ale nakonec jsme si jídla stejně raději prohodily a já si zbaštil pirohy, které byly volbou na jistotu. I ÓÉčko si ochutnal jak obě polévky, tak i druhá jídla. Z polévek mu více chutnala zjevně houbová. Má štěstí!

Cestou z restaurace jsme se ještě poflakovali u místního nádraží, kde se nachází i Dom do gory nogami. I když to zní jako japonské přísloví, je to vlastně prostý “dům vzhůru nohama”. Kolem toho jsme se jen motali, protože nic extra záživné to asi nebude, nicméně ÓÉčka to zaujalo a neustále o tom “špatném domečku” cestou mluvil. Zvážíme ještě zítřejší návštěvu tohohle bizáru zavánějící jako poctivá turistická past. Pak jsme zamířili směrem k přístavu, a to přes zdejší parky, kde se oběma mým souputníkům podařilo vyšlápnout hovňáky od blíže nespecifikovaných živočichů. Amatéři.

Večerní Kolobřeh dokáže být působivým.

Když jsme dorazili k molu, tady už to zase žilo životem, i když bylo docela chladno a veskrze zataženo. Důvodem bylo to, že od pátku až do dneška probíhal ve vedlejší obci jistý Sunrise Festival. Což se také projevovalo zvýšenou četností lidí tady v Kolobřehu. U mola byl jakýsi maník s hořícími kolíky na kole a něco žvatlal, nicméně své představení zrovna zakončil. Sešli jsme na pláž a procházeli se podél břehu. Začalo navíc lehce pršet, takže lidi se začali pakovat pryč. My po nějaké době také. Ještě jsem si koupil u promenády rurku plněnou smetanou, která mě zajímala už dobrých pár dnů, ale byl jsem líný si ji koupit. Nebylo to špatné, ale zmrzlinové trubičky z lidlu jsou lepší. Jelikož už bylo docela šero, prošli jsme ještě osvětlený “stromový tunel” v přilehlém parku, aby si Éro užil alespoň něco z večerní atmosféry v Kolobřehu, a pak už hybaj zpět na pokoj. Už bylo kolem deváté hodiny, takže nejvyšší čas aby ÓÉčko šel spát. A my mezi desátou a jedenáctou posléze také. Ale stejně mi stále vrtalo hlavou — když si v Polsku v obchodě řeknu o jagody — dostanu borůvky, nebo jahody? Zpropadeně, samé otázky a žádné odpovědi!

Pondělí, 4. srpna

Probuzení do posledního celého dne na naší kolobřežské dovolené se odehrálo kolem půl sedmé. ÓÉčko vstával na své poměry pozdě z prostého důvodu, že šel večer spát rovněž výrazně později. I tak to bylo ale zjevně na spánkový dluh. Po včerejším přežírání se jsem se rozhodl jít si ráno opět zaběhat, ale zároveň že s tím vyřeším i další činnost, kterou jsem zde ještě neučinil — moje cestovní kreslení. Vyrazil jsem tedy přes ulice města, a pak to stočil k severu směrem k pobřeží. To jsem si střihl kolem majáku až na konec vlnolamu a tam jsem běh utnul. Byly to nějaké čtyři kiláčky, takže nic moc, ale furt je to nějaký pohyb a navíc po ránu. Tentokrát snad poprvé za náš pobyt nebylo ráno slunné, ale už započalo svou pouť po obloze ve skrytu mraků. Co člověk nadělá. Já jsem se na zdi vlnolamu usadil, a z batohu, který jsem si vzal s sebou, vytáhl svůj notes, propisku a začal si zakreslovat ikonický kolobřežský maják. Vzal jsem to docela hopem, a s výsledkem jsem byl veskrze spokojen. To bylo krátce před půl devátou, když jsem zamířil na pokoj.

Sice jsem přemýšlel že bychom mohli vyrazit na snídani, ale prakticky již ve dveřích jsem nafasoval od ÓÉčka toast, který mi ti dva mezitím připravili. Hezké překvapení. Snídaně venku rázem zapomenuta. Dnes jsme chtěli vyrazit do nedalekého ekoparku, ale nakonec jsme od toho upustili. Místo toho jsem si řekl, že bychom mohli navštívit pláž na druhém břehu přístavu, tam u vojenského prostoru. Vyrazili jsme tedy pěšky kolem přístavu, a ještě se stavili v místní redutě (Morast reduta), která se nachází na tzv. Solném ostrově, obklopeném řekou Parsętou. I tohle byla dříve součást městského opevnění, která naposledy svému účelu posloužila v již zmíněném březnu 1945, kde zrovna v této pevnůstce tři dny odolávali německé jednotky postupujícím Polákům, až byli nuceni se vzdát. Teď je tu z toho odpočinkové místo s barem a grillem. Nejsem si úplně jist, jestli je to adekvátní k takovému místu, na druhou stranu to ale má něco do sebe.

Kolobřežská reduta na Solném ostrově.

ÓÉčko mezitím vyhlásil v kočárku spánek. Pak jsme pokračovali bezmála stejnou trasou, kterou jsem včera ráno běžel. Došli jsme k oné pekárně/kavárně Stara piekarnia, která byla při mé včerejší návštěvě veskrze prázdná a bylo tu jen pár lidí. Teď tu nebylo k hnutí. OK tedy, stavíme se později. Hned vedle pekárny byl další z mnoha obchůdků prodávající upomínkové cetky. Po všem tom prohledávání magnetek u různých stánků kolem kterých jsme šli (a že jsme šli kolem mnoha), jen některé mě nějak zaujaly, ale furt mi přišlo, že to není ono. A světe div se, tady jsem našel vcelku prostou magnetku s pohledem na maják a erbem města s nápisem “Kolobrzeg”. Bral jsem. Tahle neurazí. Nicméně stále si stojím za tím, že v Česku jsme na tom s magnetkami obvykle výrazněji dále. Nicméně pokud někdo touží po magnetce s vlastním jménem, těhle cirkusáren je tu všude přehršel. Tfuj.

Konečně!

Hned naproti byl stánek se zmrzlinou, a tak jsme pořídili další dvě “americké”. Tentokrát s příchutí smetana a čokoláda. I teď jemnostpán utřel, ale na rozloučenou s Kolobřehem jsme se rozhodli, že mu ještě nějakou zmrzlinu dle jeho výběru (tedy krom takových těch ultra-pestrobarevných příchutí jako je šmoulová, žvýkačková, apod.) pořídíme. Pokračovali jsme pak do zdejšího parku, kde jsme zmrzku vstřebal,i a pak jsme přemýšleli co a jak dál. Měli jsme tu potěr v trakaři, který spal teprve jen asi hodinu, místo svých obvyklých alespoň dvou, a před námi pláž, kterou jsme chtěli projít. Priority jsou jasně dané, potěr nesmí bránit poznávání nových koutů světa, takže byl vzbuzen. Naštěstí vcelku rychle začal spolupracovat a za moment byl na nohách. Trakař jsem udal u místní zmrzlinárny, kde jedna z prodejkyň naštěstí uměla anglicky. Situaci jsem jí vysvětlil a trakař schoval pod jejich propagační “áčko”. Cesta na pláž otevřena.

Tady už bylo podstatně méně lidu. Šli jsme po pláži směrem k vlnolamu kolobřežského přístavu, který byl vzdálený něco málo přes kilometr. Jak jsme se k němu tak nějak blížili, uvědomil jsem si, že přesně tohle je taková ta pravá hloubavost, snad až osamělost, která tu na člověka z moře sálá. Sice tu kolem nás bylo pár lidí, ale všechno tu rázně přehlušovaly mořské vlny, které bez ustání omílaly písečné pobřeží, všudypřítomní racci a další ptactvo, které si tu hledělo svého a o člověka nejevilo nejmenší zájem. Do toho všeho navíc ještě mírné mrholení, které tu atmosféru adekvátně umocňovalo. Ale bylo to příjemné, vidět pláž pro změnu neposetou stovkami, tisícovkami lidí a všudypřítomnou hudbou. Vylezli jsme až na hráz samotného vlnolamu a měli před sebou pohled na celý přístav. Pláž na téhle straně lemoval plot přilehlého vojenského prostoru, který vlastně napomohl vytvořit tohle genius loci. Byli jsme rádi, že jsme sem vyrazili.

Osamělost — level hodně.

Pak už jsme se vrátili zpátky a vyzvedli náš trakař s područí propagačního stojanu, a za odměnu jsme podpořili činorodé kapitalisty ve zdejším zmrzlinovo/kavárenském stánku. Přišla chvíle ÓÉčka a byla mu dána vesměs volná ruka ve výběru zmrzliny — zvolil smetanu. Moudrý to chlapec! Vzal jsem si jednu téže příchutě, Denise na její přání capuccino a šli jsme si vše spořádat na nedalekou lavičku. Po tomhle občerstvení nastala chvíle zkusit druhé kolo u oné staré pekárny. Ta naštěstí mezitím trochu prořídla, ale i tak tu byla většina stolů obsazena. Šli jsme vybrat co si dáme k snědku a zabrat stůl. Já byl pověřen nákupem poživatin. Vzali jsme si nějaké housky plněné řepnými kuličkami a k tomu zeleninový salát s uzeným masem. Nebylo to špatné a najedli jsme se z toho všichni tři. Jen škoda, že neměli opět ty lososem plněné houstičky. Každopádně, mají tu i podle všeho dobrou zmrzlinu (respektive já hodnotím zmrzlinárny podle barvy pistáciové zmrzliny — pokud je do zelena, je to umělá srajda, pokud je do hněda, je to kvalitní zmrzlina, a tady byla pistácie do hněda). Ale to už jsme samozřejmě vynechali, třetí zmrzlinu za jeden den bych si snad nedal ani já, a to už je co říci.

Snídaně ve staré pekárně.

Pokračovali jsme v cestě po ulici “národní jednoty” a nakoukli do kostela místního Františkánského kláštera, a o kousek dál opět sklouzli ke konzumu a šli nakoupit pár věcí do biedronky (předně mléko a námi zde oblíbené “salátki”). Odtud pak už následovala cesta stejnou trasou zpátky na hotel. Tady jsem si dal já osobně opět krátký šlofík, převlékl se a pak jsme vyrazili zase do ulic. Jelikož ÓÉčko stále básnil o onom “špatném domečku”, vyrazili jsme lapeni prostřednictvím našeho potěru do této turistické pasti. “Dom do gory nogami” stál před námi v celé své pře(z)vrácené “kráse”. Éro byl naštěstí grátis (platba až od 3 let), ale my jsme platili 23 zlotých za osobu (které se rozhodla zaplatit Denisa ze svého). Vešli jsme do této architektonické zvrácenosti. Vlastně jsou to dvě patra se spoustou nevábných propriet přibitých ke stropu, vytvářející iluzi obráceného domu, ještě navíc s křivou podlahou. Asi bych radši ty peníze hodil do kanálu, ale ÓÉčko se tvářil relativně spokojeně, a minimálně po zbytek dne chtěl stále vyprávět, co bylo v domečku špatně. Ale dítěti úplně nevysvětlíte, že tam měli především špatný vkus. Ale tak dejme tomu, svému účelu to posloužilo. Pak jsme ještě kvůli ÓÉčku omrkli opět nedaleké nádraží a zamířili na drobný nákup. Za prvé bylo potřeba něco koupit jemnostovi, protože tohle malé tělíčko ve vývinu se dožaduje potravy v pravidelných intervalech, a jeden z nich nastal právě nyní. Zaběhli jsme tedy do nedaleké Žabky a nakoupili něco k snědku jak pro ÓÉčko nyní, tak i pro nás pro všechny na zítřejší cestu.

…Proč?…

Pak už jsme pokračovali směrem na pláž přes náš hotel, kde jsem se stavil vyklopit nákup. Na pláži bylo vcelku větrno, a vlny byly řekl bych podobné, jako když jsme před bezmála týdnem přijeli. Napřed jsme si nechali omílat nohy mořem, a ti dva si pak šli sednout na pláž, a já si šel udělat ještě pár temp do vody. ÓÉčku naběhla jeho klasická plážová demence a začal pobíhat komediálně okolo a blbnout s pískem. Za chvíli se přes nás přehnal nevýrazný déšť, ale hned po něm vykouklo slunce, které už zůstalo vlastně až do večera. Já se pokusil vybudovat z písku kolobřežský maják, který však připomínal spíše na pláži vztyčený falus se zduřelým šourkem, než místní dílo architektury. Nechť si v tom každý nalezne své. Pak už jsme se šli finálně rozloučit s mořem, či jak by se na základě polských tradic reprezentovaných nedalekým památníkem chtělo říct — náš “rozvod s mořem”.

Tak čus!

Od moře jsme se tedy vrátili na pokoj. Tam už jsme začali pomalu ale se “Smržinelibou” činností, a to balit věci. Přitom jsme splácli rychlou večeři ze zbytků našich zdejších zásob (mimo jiné i pirohů) a Denča šla za chvíli uspávat ÓÉčko. Já v mezičase šel na chvíli psát deník. Kolem půl deváté jsem ještě vzal foťák a vyrazil k pláži lovit západ slunce. A pěkný kuloví. Obloha sice byla prakticky celá modrá, vyklizená od mraků, ale zrovna tam, kde měl být krásný západ slunce na rozloučenou, byl neforemný, rozplizlý mrak, který hatil veškeré šance spatřit naši zapadající nejbližší hvězdu.

Zapadnul jsem alespoň do nákupní galerie hned u promenády a v místním krámku začal okukovat případné dary, co bych přivezl domů mámě. Nakonec jsem uspěl, koupil takovou tu klasickou kouličku z poletujícím bordelem, ve které byl kolobřežský maják a sadu (údajně) místních čajů. Měli tu navíc i zdejší pivo Colberg, tak jsem vzal dva černé na tenhle poslední večer. Po mém návratu jsme rozdělali podivná piva s příchutí gin tonicu, které jsme obstarali už dopoledne v biedronce, a následně je doplnili ještě zmíněnými pivními Colbergy. O kulturu se přitom staral YouTube. Denisa šla spát někdy po jedenácté a já ještě psal, takže do postele jsem zaplul kolem půlnoci.

Úterý, 5. srpna

Poslední ráno jsme se probudili kolem půl sedmé a hned jsme zjistili, že včerejší rozlučka s mořem byla na místě, protože v náš odjezdový na nás rozmery počasí vrhly déšť. I případný plán na snídani tedy padl. Tu jsme si nahradili vločkami s mlékem, což bylo to poslední smysluplné k jídlu, co jsme ještě měli k dispozici bez potřeby jít znovu nakupovat. No a pak už nastalo to nejotravnější — tedy hektické balení věcí. Což nebylo nic moc, vzhledem k tomu, že pokoj jsme stihli za ten týden vybydlet na úroveň průměrného bytu na slovenském Luníku. Zatímco Denisa balila, já vynesl odpadky a zároveň došel pro auto, jelikož se před barákem uvolnilo jedno místo, což se nám zrovna náramně hodilo. Věci jsme postupně nanosili, pokoj vcelku obstojně uklidili, rozloučili se s ním a zamířili naposled na projížďku panoramatickým výtahem do 11. patra a zase zpátky dolů — další oblíbená kratochvíle ÓÉčka. Ale většinou jsme beztak chodili po schodech.

Závěrečná jízda panoramatickým výtahem do 11. patra.

Na recepci zbývalo už jen odevzdat klíče a žel bohu i doplatit místní poplatek městu. Ten mi paní na recepci, která již při našem příchodu před týdnem jasně naznačila, že anglicky mluvit neumí a nehodlá se to učit, vypočítala na 140 zlotých. To byla trochu komplikace, protože tento poplatek nelze platit kartou, a já už měl u sebe jen 100 zlotých a nějaké drobné. Naštěstí tu s recepční něco řešil i nějaký pán — Polák, který uměl trochu česky, což se více než hodilo. Právě díky němu jsme ale ušetřili nějakých 300 Kč. Když mě totiž po mém dotazu (na který mě přivedla Denisa), zda platí poplatek i dítě sdělila recepční že ano, byl to právě tento pán, který za mnou vyběhl k bankomatu a ptal se kolik je dítěti. Když jsem řekl že dva, tak odvětil že to je v pořádku, že do tří je dítě zdarma. Pánovi jsem poděkoval, popřál nám šťastnou cestu a mohli jsme vyrazit. Ještě jednou díky mu!

I tentokrát jsme ještě měli dvě krátké zastávky. První byla u již navštíveného solného pramene. U toho jsme zastavili a napakovali si tři petky touhle “solánkou”. Co s ní, se teprve uvidí. Nicméně vzhledem k tomu, kolik lidí se u něj vystřídalo (jenom za ty asi 3 minuty, co jsem zde byl, sem přišli další tři lidi s petkama a kanystry), se musí jednat o vynikající věc. Co jsem si tak zjišťoval, je to pramen, který má historii sahající ve své podstatě až do 7. století. Však sůl jako komodita hrála v historii Kolobřehu také důležitou roli. Další zastávkou byla benzínka. Zastavil jsme patrně u nějaké městské, kde čepují i autobusy. Načepoval jsem za 140 zlotých, a navíc od velmi příjemného pána za kasou jsem byl pobídnut si vzít bonbónek z mističky. Takhle se buduje věrná klientela!

Solný pramen, nečekaně velmi slaný, a hlavně velmi populární.

No a odtud už to bylo zábavných bezmála šest hodin a 520 kilometrů zpátky domů. Cestou jsme si ještě vyzkoušeli, že polské čerpací stanice s odpočívadli jsou mnohdy prakticky plnohodnotné restaurace s nabídkou plnohodnotných jídel. Kloubok dolů, tohle mají v Polsku zdařilé. Není se čemu divit, však v Polsku jsou ty putování po dálnicích vážně otravně zdlouhavé, takže servis tu je o to kvalitnější. U nás se jen tak nestane, aby člověk jel 260 kilometrů rovně po dálnici. Výjimkou je u nás leda D1, a tam e přiznám, že nevím jak tyhle odpočívadla vypadají, takže nebudu soudit.

Tahle dovolená, respektive Polsko a Kolobřeh jako cílová destinace, vlastně tak nějak naplnila zhruba to, co jsem od ní očekával. Lokace příjemná, moře skvěle osvěžující (žádný čaj jak někde na jihu), ubytování taky v pohodě. Jen teda s tou angličtinou by mohli něco udělat, protože jsem tak nějak měl za to, že s ní se člověk domluví všude. Minimálně ne v Polsku. Za to jsem si tu jako chodec docela zvykl na polské pravidlo silničního provozu, které platí od r. 2021, a to je že řidič musí dát přednost chodci na “zebře”, ale i chodci, který na ní teprve vchází. A nutno dodat, že tohle Poláci (oproti rychlostním limitům) dodržují prakticky dokonale. A taky jsem si z téhle dovolené odnesl to, že sem tam určitě zavítáme do ne zase tak daleké biedronky na nákup. Ale nebuďme přehnaně konzumní.

Ale jo, dobrý!

Každopádně — tak zas někdy a někde!