(Ne)existence Boha, Kristus jako radikální voluntarista a záhada vědomí

Existuje, či neexistuje Bůh? Otázka stará jako lidstvo samo. Zřejmě vás asi nepřekvapí, že ani já jsem nenalezl jednoznačnou odpověď. Pokud ji hledáte, tento článek zřejmě nebude pro vás. Rád bych se společně zamyslel nad tím, zdali tato otázka vůbec má v postmoderním světě smysl, popřípadě zdali má smysl „domácí“ (byť minoritní) náboženství našeho státu — křesťanství. Nečekejte agitku, nehodlám nikoho přesvědčovat o výlučnosti jakékoliv cesty. Byl to Ježíš Kristus, který podle Janova evangelia řekl svým učedníkům: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6). Výrok, který potvrdil výlučnost Kristova učení, jak je nám církví prezentováno, naráží na výlučnost náboženství ostatních — zejména těch abrahámovských (islám, judaismus…).

Proč by nás měla zajímat tato konkrétní cesta? Proč by nás měla zajímat otázka existence Boha? Ačkoliv jsem pokřtěný a část svého života jsem byl praktikujícím křesťanem, bude se zde můj pohled pravděpodobně rozcházet s oficiální naukou či vírou tzv. „ortodoxních“ (pravověrných) křesťanů.

Existenci Boha věda nedokáže ani potvrdit, ani vyvrátit. Představuje tak otevřený prostor pro naše pohledy, filozofování i případné názorové střety. Jako asi nejznámější a nejstarší argument PRO existenci Boha chci uvést tzv. „prvního hybatele“. Myšlenka, se kterou přišel už filozof Aristotelés v antickém Řecku, hovoří o nepřetržitém řetězci následků a příčin, které však musí mít svoji prvopříčinu. Jinými slovy, kdesi v minulosti na začátku všech těch příčin a následků se muselo vyskytovat něco neměnného, co tento řetězec spustilo (byť samo bylo zcela statické a nezapříčiněné) — to je tzv. „první hybatel“ — Bůh.

Myšlenku Aristotela rozpracoval ve středověku jeden z největších katolických myslitelů a filozofů, sv. Tomáš Akvinský. Ten jej zařadil k tzv. „pěti důkazům Boží existence“. Jsou jimi:

1. Argument z pohybu — (již jsme zmínili výše)

2. Z příčinnosti — Zde Tomáš také vychází z Aristotela, ale v řetězci kauzalit (následků a příčin) místo přeměny od možnosti do skutečnosti řeší vztah jedné věci, která podmiňuje druhou (např. matka porodí dítě).

3. Z nahodilosti a nutnosti — Věci kolem nás nejsou nahodilé, ale dějí se systematicky — vznikají a zanikají. Jejich příčinou, proč se dějí, i když nemusí, musí být příčina, která musí existovat — Bůh.

4. Ze stupňů dokonalosti — Pokud říkáme, že je něco dobré či vznešené (nachází se kdesi na škále dokonalosti), pak musí zákonitě existovat něco, co takové je v nejvyšší možné míře. Toto je vševidoucí příčinou všeho dobrého — Bůh.

5. Z účelnosti přírody — Příroda je uspořádána systematicky a účelně. Takové uspořádání se nejeví jako náhodné. Pokud by příroda byla nevědomá, nemůže sama jednat účelně. To předpokládá existenci rozumné bytosti se záměrem, jenž přírodu směřuje k prospěšnému cíli.

Bezpochyby Akvinského argumenty je dnes možné smést ze stolu argumentem teorie multivesmíru. Pokud existuje vícero vesmírů, pokud vesmíry prostě vznikají smršťováním a rozpínáním, je naše existence či argumenty pro existenci Boha pravděpodobně irelevantní? Je možné, že tento proces běží donekonečna. To však nevysvětluje vznik tohoto jevu, nevysvětluje to záměr.

Samozřejmě teorie multivesmíru je stále jen hypotézou, za zmínku však stojí. Představují však Akvinského (nebo kterékoliv jiné) argumenty tvrzení, která můžeme označit jako „důkazy“? Já, minulí i současní empirikové by pravděpodobně řekli jasné „ne“. Lze dokázat zázraky, se kterými mnohá náboženství operují, „jakoby se nechumelilo“?

„Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“ — to jsou slova skotského osvícenského filozofa, empirika a skeptika Davida Humea. Tzv. „Humeova břitva“ stojí zkráceně na tvrzení, že svědek zázraku (nadpřirozených událostí) může být obelhán, svědectví je tak jen velmi obtížně doložitelné.

Pokud tvrdíme, že existuje Bůh, a chceme naše argumenty stavět na tvrzeních s oporou v racionalismu (pozitivismu), narazíme na zeď. Absence přímých a ověřitelných důkazů a dat, rozporuplná či nedostatečná svědectví, manipulace, lži. Hodně zjednodušeně — Boha nemůžeme změřit či vztyčit prst a říct: „Hle, támhle je!“. Pokud Bůh interaguje s člověkem a vstoupil do dějin, byla to pravděpodobně největší událost v historii lidstva. Existuje značné množství lidí, kteří tvrdí, že tím, v kom se Bůh naplno projevil a inkarnoval, byl židovský rabín, potulný kazatel a reformátor — Ježíš z Nazareta, zvaný Kristus.

Velikonoční poselství nemusím obsáhle zmiňovat — Kristus byl židovskými a římskými elitami odsouzen k trestu smrti ukřižováním, po smrti učedníci tvrdili, že viděli vzkříšeného Krista. Více pozoruhodné než Kristovo zmrtvýchvstání je pro mě jeho učení. V evangeliu podle Matouše říká Kristus: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?“

Samozřejmě radikální sebezapření není jediným jeho učením. Obsahuje také výzvy k nenásilí, odpuštění, lásce a přijetí. Část radikálního sebezapření je však částí, která mě fascinuje. Ukazuje se zde velký důraz na svobodnou vůli (podle mého radikální voluntarismus) a sebezapření, které bylo později církví vnímáno jako ctnost. Ano, není dobré být otrokem svých vášní a pudů, ovšem jak zdravé může být podle psychologie tvrdé sebezapření a askeze? Posouzení nechám na vás. Stejně kritický jsem samosebou k myšlence svobodné vůle, to je však na jiný článek. Vraťme se však k faktům. Pokud Kristus BYL Bůh, byl zabit, vzkříšen, vstoupil do nebe a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, proč nedisponujeme vícero důkazy?

Máme 4 evangelia sepsaná desetiletí po smrti Krista, novozákonní listy (které však obsahují raně vysokou christologii — učení o božské podstatě Krista), ale proč nemáme více svědků? Více záznamů? Zkrátka více materiálu. Proč by inkarnovaný Boží Syn mluvil zrovna takto? Pokud je svět stvořen víceméně deterministicky (následek a účinek), jak je možné, že Bůh mluví o radikálním sebezapření a prezentuje nám tento radikálně pojatý voluntarismus? Posouzení nechám na čtenáři.

Zřejmě nám čistě pozitivistický přístup nepomůže. Osobně jsou mi mnohem bližší lidé, kteří hledají Boha „za oponou“. V nitru, v srdci. Neříkám a ani netvrdím, že je to jediná cesta. Jsou tu však věci, které nedokáže pozitivistický přístup vysvětlit. Dokážeme odhalit spoustu procesů v těle i v mozku, ale nedokážeme spolehlivě říci, co je to vědomí ani kde se bere. Tzv. „těžký problém vědomí“, výzvu současné filozofie, kterou uvedl současný filozof David Chalmers, se ve zkratce ptá: „Jak je možné, že psychické procesy v mozku jsou schopné zajistit subjektivní prožitek vědomí a vnímání světa?“

Možným vysvětlením je např. podle neurovědce Giulia Tononiho zákon, podle kterého vědomí vzniká automaticky v místě mozku, kde se zpracovává dostatečné množství informací. Jiné možné vysvětlení přináší filozofický směr zvaný panpsychismus, který předpokládá vědomí jako součást základní úrovně fyziky a fyzických procesů. Jak by se však tato vědomí mohla spojit do uceleného lidského vědomí? Stejně jako Bůh, tak i vědomí jsou zřejmě jen obtížně pochopitelné koncepty. Možná ale nepotřebujeme rozum, co zkusit srdce?

Pokud rozebereme svět na mikrosoučástky a dekonstruujeme realitu, ptáme se po základní otázce — proč vůbec existujeme? Pro co žít? Těmito otázkami se zabývá tzv. existencialismus. Filozofický směr zaměřující se na otázku lidské existence, odpovědnost, svobodu a faktičnost vs. transcendenci. Existencialismus se klasicky dělí na ateistický (filozofové jako Jean-Paul Sartre) a teistický (Søren Kierkegaard).

Ve zkratce, zatímco ateističtí existencialisté nabízeli jako „řešení“ na zdánlivou nesmyslnost a neexistenci objektivního smyslu života jakousi rebelii — snažení se navzdory faktu vědomí, že mé snahy nemají žádnou objektivně danou hodnotu — , teističtí existencialisté akceptovali tento fakt, ale přišli s tzv. „skokem víry“. Ten navrhoval právě Kierkegaard jako radikální odpověď na nejistotu a existenciální prázdno. Lék na úzkost.

Někteří lidé by namítli: „Dobře, ale proč křesťanství?“. To já však netvrdím, můj osobní názor je, že tento Bůh či idea Boha nemusí nutně pocházet z křesťanství či z jiného náboženství. Můžeme to nazývat i jinými názvy — Stvořitel, Architekt, Láska. Nyní samozřejmě píšu své názory. Východisko ateistického existencialismu mi vždy přišlo vlažné či nedostatečné. Máme sice recept, proč se snažit, ale pokud svět nemá objektivní smysl, proč to vlastně dělat? Kvůli důstojnosti, či jako vzpouru? Ale proti komu? Pro co? Důstojnost je vlastně také jen lidský konstrukt a vyšší smysl chybí.

Teistický existencialismus dělá něco fascinujícího. Akceptuje temnotu, ale nebojí se ve tmě pro radikální krok, který není obhájitelný rozumem — rozsvítit svíčku, byť ji nemůžeme vidět, nemůžeme si na ni sáhnout, ale můžeme cítit její světlo. Dostáváme se k zajímavému argumentu, kterému se říká Thomasův teorém a zní takto: „Jestliže je určitá realita lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.“ Sociální realita je takovou, jakou ji společnost chápe.

Vztáhneme-li to na Boha: pokud v našem nitru existuje hlad po duchovnu, přesahu či vyšším smyslu, není na škodu odmítnout studenou temnotu ateistických existencialistů a provést Kierkegaardův skok víry. Ano, není žádná jistota, že Bůh existuje, ale pokud cítím světlo a teplo, mohu vidět a ohřát se i v případě, že nevidím přímý zdroj.

Existence či neexistence Boha prokazatelná není, stejně tak zatím nedokážeme pochopit, odkud se bere něco nám tak vlastního, jako je lidské vědomí. Co je však reálné, jsou naše pocity a jejich důsledky. Otázka není, zdali Bůh je, ale kým je pro mě a co pro mě jeho přítomnost či nepřítomnost znamená. Nechtít nálepku či dogma, ale vztah a smysl. To navzdory vší nejistotě. Každý je ovšem svobodný věřit, čemu chce.

Jak teistický, tak ateistický přístup má své výhody a nevýhody. Jsme však vrženi do existence, která si žádá naši upřímnou odpověď. To je na tom absurdní, frustrující až děsivé. Ale možná zrovna tak napínavé a fascinující?

Posouzení nechám na Vás.

Zdroje:

Dějiny filosofie II Humeova břitva Matouš 16:24–26 (CSP) — Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: “C | YouVersion Hard Problem of Consciousness — David Chalmers Existencialismus — Sociologická encyklopedie Kierkegaard’s Leap | The Hudson Review Thomasův teorém | Everesta