#1 Přes překážky

Jednou z nejdůležitějších věcí v životě je uvědomění si, že máme obrovskou vnitřní sílu.

Někdy se dostaneme do situace, kdy už to vypadá, že ji nemáme. Třeba letos, kdy už nám všem dochází baterky. Nehodlám sem teď psát výčet všech možných překážek, které nám poslední rok přinesl. A vím, že mnozí se mají hůř než já. Ale tahle stať bude především o mně. O tom, jak se tím snažím prokousat já.

Svou hlavní překážkou jsem totiž já sama.

Jak přestat myslet negativně, litovat se, nebýt naštvaný, depresivní, jak utéct začarovanému kruhu s názvem „overthinking disorder“ v mojí hlavě? Nijak. Je třeba všechny ty projevy přijmout. Pojmenovat je a smířit se s tím, že tu jsou a nejspíš taky budou. Žijí tu ve stejném bytě jako my. Jako já s Kájou, Martíkem a Taystynkou.

Smutek je normální.

Nevím, proč je kolem smutnění takové stigma. Jako by si člověk nemohl dovolit jen tak ležet v posteli a být smutný, plakat, stýskat si. Zvlášť pokud k tomu má důvody, ale i kdyby je neměl. Všechno to na mě dopadlo. Úmrtí v rodině, bezmoc. Nemožnost jet na výlet do přírody, natož vyrazit „beztrestně“ do ciziny jako dřív. Cestování vždycky bylo a pořád je do velké míry mým hlavním pohonem. Cestování mě zbavuje smutku, pomáhá mi žít naplno, užívat si všechno, co si doma odpíráme. Když cestujeme, nemusíme myslet na to, že jsme doma neumyli okna, umývadlo nebo že jsme museli vyhodit zkažené ovoce. (Teda pokud nejste já v 11 na výletě v Londýně a neoplakáváte v autobuse plesnivou papriku od maminky po týdnu v batůžku.)

Kde ale vzít tu vnitřní sílu teď, když cestovat nemůžeme, do přírody v Praze není tak jednoduché se dostat a vše ostatní je jen běžný stereotyp? Jako by pode mnou praskla větev a držela jsem se už jen rukama za tu nad sebou. Snažím se rozvzpomenout si, jak jsem překonala jiné překážky. Těžký úraz kotníku. Prvotní nevoli rodiny vůči mému novému vztahu. Výročí, které bylo spíše rozchodem.

Kde jsem tu vnitřní sílu brala? Nepomohlo mi cestování, pomohl mi smutek.

Pomohla mi hudba. Kamarádi. Ten potutelný pocit uvnitř, kdy jsem věděla, že to dokážu. Jako by se vše znovu rodilo. Jako by fénix ve mně vždy musel uhasnout, aby zase ožil.

Momentálně cítím, jak jsem těžká a lehká zároveň. Nevím, kudy vede cesta. Nejsem spokojená s prací z domova, ale netěším se ani do kanceláře. Vadí mi zavřené okresy, ale zároveň bych nejradši zůstala zabarikádovaná doma. Jsem těžká a lehká zároveň. Někdy prostě jen následuji autopilota.

Credits: Jonatán Becerra, Unsplash.com

Myslím, že jednou z cest, jak z toho ven, je psát.

Dát psaní přednost. Obvykle to nedělám a psaní uvízne na poslední koleji. Tedy kromě práce, protože ta je většinou na koleji první a k ní psaní patří. Zřejmě proto už na něj nezbývá volná chvíle ani morálka po pracovní době. Ale je tohle mou skutečnou překážkou ve psaní? Je to čas? Málo času o samotě, kdy bych se psaní mohla věnovat?

Nenechám si to vzít. Nenechám si vzít tyhle chvíle, kdy můžu o životě přemýšlet. Ať už nad klávesnicí, mlčky venku nebo schovaná pod peřinou. Myslím, že právě tyto chvíle mi zpětně dodávají vnitřní sílu. Dokázala jsem to už tolikrát, dokážu to dnes, dokážu to zas a znovu kdykoli. Jen potřebuji klid. Prodrat se tím smutkem a poskládat z balastu myšlenek souvislé věty. Potřebuju víc času pro sebe. Znovu se najít. Najít svůj hlas.

Další překážkou v psaní je pro mě odjakživa neuchopitelné „publikum“. Založila jsem a občas i celkem úspěšně (rozuměj více než měsíc v kuse) psala 8 blogů. Píšu především pro sebe, přesto mám neodolatelnou chuť se podělit. Co když moje myšlenky mají potenciál s lidmi rezonovat? Co když to, čím si procházím a co popisuji, pomůže aspoň jedné další osobě, která tápe?

Možná jen příliš přemýšlím nad svou hodnotou a cílovou skupinou. To první je hlubší problém, který řeším celý život. To druhé je profesní deformace. Řešení přitom nikdy nebylo jednodušší. Prostě vyvěsit, co píšu, a zbytek už nechat svému osudu. Nejdu přece zakládat blog, který musí mít pěkné fotky, prodejní potenciál nebo politický názor. Chci mít jenom kde psát. Možná mám pocit, že když svoje myšlenky „dám ven“, všechno se náhle zhmotní a bude „reálnější“… Jdu do toho. Přijmu to. Přijmu se. Už se nebudu muset schovávat.

A možná je překonávání překážek obecně jen o tom prostě někde začít.

Možná že všechny hodnotné odpovědi k nám vždycky přijdou až po tom, co se dostaneme přes překážky. Každá z těch překážek je tak jedinečná, že napřed nikdy nevíme, jak na ni. Ale pak ji často překonáme, aniž bychom věděli, jak se to stalo. Někdy za pár měsíců, jindy za deset let. Důležité ale vždycky bylo a je zejména to rozhodnutí nějak se s ní popasovat. A právě v tom rozhodnutí je naše největší vnitřní síla.