V podrůčí britského impéria: Vychováni k pasivitě

Koloniální třída. Zdroj: Buyenlarge / Getty Images

Vzdělávání je v dnešní době často vnímáno jako pozitivní nástroj rozvoje — jako cesta k osvícení a sociální mobilitě. Pokud se ale podíváme například na dějiny Britského impéria a dnešního Commonwealthu, tato představa se začne rychle drolit. V kolonizovaných zemích, od Indie přes Keňu až po Karibik, nebylo vzdělání nikdy neutrální. Škola byla hlavní zbraní v projektu politické a sociální kontroly. Jejím cílem nebylo rozvíjet místní obyvatele, ale vymazat jejich původní identitu a vychovat loajální poddané, kteří budou dobrovolně sloužit impériu.

Pro pochopení toho, jak britský systém fungoval, je klíčový koncept francouzského teoretika Louise Althussera a jeho esej Ideology and Ideological State Apparatuses. Althusser tvrdil, že vládnoucí moc si zajišťuje stabilitu nejen represí (armádou), ale především skrze instituce jako je škola. Ta působí na člověka v jeho nejzranitelnějším věku a formuje to, co považuje za „normální“.

Tento jev popisuje rovněž text Minute on Indian Education, který v roce 1835 sepsal Thomas Babington Macaulay. Macaulay v něm zcela upřímně odmítl hodnotu místní kultury (prohlásil, že veškerá indická a arabská literatura nemá hodnotu jediné police evropských knih) a jasně definoval cíl britského školství v Indii:

“Musíme vytvořit třídu, která bude tvořit tlumočníky mezi námi a miliony těch, kterým vládneme; třídu osob, které budou krví a barvou pleti Indové, ale vkusem, názory, morálkou a rozumem Angličané.”

Vzdělání zde nesloužilo emancipaci. Šlo v podstatě o sociální inženýrství — o vytvoření nové, hybridní kategorie obyvatel, která udrží britský systém v chodu, aniž by ho zpochybnila.

Jak přesně docházelo k této hluboké rekonstrukci společnosti? Klíčovým nástrojem byl jazyk jakožto nositel kultury, paměti a lidského sebevědomí. Keňský spisovatel a postkoloniální teoretik Ngũgĩ wa Thiong’o ve své knize Decolonising the Mind popisuje, jak tento mechanismus fungoval na africkém kontinentu. Angličtina se stala jediným jazykem prestiže, úspěchu a inteligence zatímco mateřské jazyky byly potlačovány ve všech oblastech života, školou počínaje. Výuka byla spojena s tresty — pokud dítě promluvilo svým rodným jazykem, bylo fyzicky potrestáno nebo muselo nosit ponižující ceduli. Děti se učily stydět za svůj původ a vnímat svou kulturu jako primitivní. Škola je neučila vnímat svět z perspektivy vlastního lidu, ale z té britské. Tím škola vytvořila celé generace odtržené od vlastních kořenů.

Když koloniální nadvláda v polovině 20. století formálně skončila a vznikl moderní Commonwealth, geografické mapy se sice změnily, ale struktura školství zůstala v mnoha zemích téměř nedotčená. Zde narážíme na koncept skrytého kurikula, tedy na nepsané lekce o moci a hierarchii, které školy předávají žákům mimo oficiální učivo. V mnoha bývalých koloniích (od Karibiku po subsaharskou Afriku) totiž dodnes školní systémy kopírují britský model z 19. století — děti v tropických teplotách stále nosí těžké britské školní uniformy a učí se stará britská kurikula, jejichž základní kompetencí byla podřízenost autoritám. Tyto školní aparáty tak produkují konformní jedince připravené spíše pasivně poslouchat příkazy globálních lídrů než kriticky měnit svou vlastní zemi.

Příběh vzdělávání v Commonwealthu tak není jen uzavřenou historií, ale také zrcadlem pro současnou kritickou pedagogiku, která nás nutí ptát se i na dnešní školství: Kdo určuje, co se učíme, a za jakým účelem? Vzdělávání totiž nikdy není jen předáváním informací — je to boj o to, jaký typ člověka a společnosti chceme vytvořit.

Zdroje:

Althusser, L. (1970). Ideology and Ideological State Apparatuses. La Pensée. Dostupné z: Louis Althusser — Ideology and Ideological State Apparatuses

Macaulay, T. B. (1835). Minute on Indian Education. Dostupné z: Columbia University — Modern History Sourcebook

Ngũgĩ wa Thiong’o (1986). Decolonising the Mind: The Politics of Language in African Literature.