“Bez mimoškolních aktivit bych asi nikdy nezjistila, čemu se chci skutečně věnovat, nebo bych na to třeba přišla až pozdě.”

Karolína Letochová, vítězka soutěže Středoškolák roku 2021

Karolína Letochová na Víkendovém setkání pro TOP25 finalistů soutěže Středoškolák roku

Karolína Letochová je držitelkou titulu Středoškolák roku 2021. Během svých středoškolských studií se zpočátku věnovala hlavně přírodním vědám, a to především fyzice a biologii, v posledních letech se její pozornost obrátila k vědám společenským a zasazuje se pro změny ve školství, aktuálně studuje Educational Studies na University College London. Jaká byla její cesta a co ji přimělo, věnovat se změnám ve školství?

Ahoj Kájo, máš velice široké spektrum zájmů — od vědy, až po společensky zaměřené projekty. Dokážeš za sebe říci, co máš nejradši — máš raději exaktní nebo humanitní vědy?

Exaktním vědám jsem se věnovala dříve, hned na začátku střední školy, asi tři roky. Potom se to postupně překlopilo a dnes už se věnuju jenom vědám společenským. U exaktních věd jsem ale i tak trochu zůstala, protože se aktuálně věnuji i vzdělávání v oblasti fyziky.

A co do budoucnosti — chtěla by ses věnovat jenom jednomu z nich?

Do budoucna bych chtěla určitě zůstat u věd společenských, konkrétně u školství a vzdělávání, ale zároveň mi ke společenským vědám určitě přetrval nějaký pozitivní vztah. Myslím si, že je to možná trochu falešná dichotomie, přeci jen cítím, že ta podstata vědy je u obou oborů stejná. Zároveň, jak už jsem zmiňovala, právě skrze vzdělávání je můžu skvěle propojovat. Zároveň mám ještě hodně kamarádů přírodovědců, takže jsem ráda, že s nimi mohu skrz právě třeba vzdělávací aktivity zůstat v kontaktu.

A jak to vlastně celé začalo?

Mám pocit, že můj začátek je dost podobný jako začátek všech mých kamarádů — na základní škole jsem se po výzvě od učitelů účastnila nějakých soutěží a olympiád. Díky tomu jsem začala objevovat svoje zájmy a začala se věnovat dalším mimoškolním aktivitám.

Jaká byla tvá motivace?

Ze začátku to bylo určitě to, že jsem chtěla být dobrá v nějakých soutěžích a v tom oboru, protože jsem věděla, že se mu chci věnovat i v budoucnu. Dále mě to hodně zajímalo, byla jsem nadšená. Určitě bylo jedním z faktorů i to, že jsem začala jezdit na různé akce, kde jsem poznala lidi z oboru a dále s nimi chtěla zůstat v kontaktu.

A co ti to dalo?

Určitě mi to dalo strašně moc a bylo by vyčerpávající to vše tady vyjmenovávat, ale nejvíce jsem vděčná za to, že jsem si našla něco, co mě baví a co chci v životě dělat. Bez těch mimoškolních aktivit bych asi nikdy nezjistila, čemu se chci skutečně věnovat, nebo bych na to třeba přišla už pozdě, po několika letech na univerzitě.

Jak na množství tvých aktivit reagovalo tvé okolí (rodiče, kamarádi, škola)?

Asi se to hodně liší člověk od člověka, ale myslím, že moje cesta byla v tomhle ohledu docela hladká. Od spolužáků jsem asi nějakou větší podporu neměla, ale byla jsem v kontaktu s vrstevníky právě z těch mimoškolních aktivit. Ze strany školy jsem byla formálně podporovaná individuálním vzdělávacím plánem, za který jsem zpětně velice vděčná, i když komunikace s učiteli pro mě byla někdy dost náročná a musela být určitě i pro ně. Mí rodiče byli spíše konzervativní, chtěli, abych hlavně dokončila školu, což se mi ale povedlo, takže asi win win. Asi u mě bylo taky trošku specifické, že jsem se v 17/18 letech prakticky odstěhovala za svými aktivitami z menší vesnice u Olomouce do Prahy a tohle osamostatnění mi taky hodně pomohlo.

Několik let jsi se věnovala vědeckému výzkumu na Akademii věd, v centru BIOCEV a na katedře biofyziky, poté jsi výsledky prezentovala jako jediná středoškolačka na Plant Biotechnology Conference. Co jsi vlastně během tvého zkoumání zkoumala a k jakým výsledkům jsi dospěla?

Na Akademii věd jsem se dostala skrz projekt Otevřená věda na Ústav fotoniky a elektroniky. Docházela jsem tam jen dva dny v měsíci, takže jsem v té době neměla moc dobrý vzhled do toho, co vlastně zkoumám, byla to pro mě ale úplně první zkušenost v laboratoři a obrovský zážitek. Byla jsem tehdy ve skupině, která se zabývala konstrukcí mikroskopů, kterými jsme schopni vidět předměty menší, než je vlnová délka světla. Na Katedře biofyziky Univerzity Palackého, kde jsem byla zhruba dva a půl roku a kde jsem už trávila výrazně více času. Tam jsem zkoumala biofyziku rostlin a fyzikální procesy, které se odehrávají v rostlinách při fotosyntéze. Poprvé jsem si napsala vlastní práci, Středoškolskou odbornou činnost, a měla jsem i tu čest se účastnit “opravdové” vědecké konference. V centru BIOCEV Akademie Věd jsem se poté asi půl roku věnovala výzkumu proteinů lidského imunitního systému a jejich krystalizaci.

Karolína Letochová při vědeckém výzkumu na AVČR

Jak jsi se cítila na vědecké konferenci jako středoškolačka?

Určitě jsem se v tu chvíli necítila nějak komfortně, ať už po té odborné nebo společenské stránce věci. Zpětně jsem ale hrozně ráda za to, že jsem si touhle zkušeností prošla a že jsem mohla být mezi tolika staršími a chytřejšími lidmi.

Ty také vedeš korespondenční část semináře VÝFUK — pod tím si asi čtenář těžko něco představí — mohla bys nám objasnit, v čem přesněji seminář spočívá?

V rámci semináře vydáváme fyzikální úlohy, které studenti základních škol řeší a dostávají za ně body. Nejde zde ale pouze o soutěž, úlohy jsou koncipovány tak, aby se nad nimi muselo přemýšlet trochu jinak (ne pouze dosazením do vzorečku), takže to určitě rozvíjí tento alternativní způsob myšlení, dále pořádáme různá setkání a letní tábor, kde se děti potkávají. V poslední době také pracujeme i s učiteli a snažíme se sdílet naše zkušenosti.

Jsi dokonce spoluautorkou knihy netradičních fyzikálních úloh, která zanedlouho vyjde — jak vlastně při jejich tvorbě postupujete?

Sbírka úloh má reflektovat právě deset let Výfuku a ukázat ty nejlepší úlohy z něj. Na návrhy a výběr úloh máme databázi, jedná se o netradiční úlohy v tom smyslu, že například ukazují pokročilou fyziku nebo matematiku, ale poměrně jednoduchým způsobem. Máme také několik typů úloh — matematické, fyzikální, experimentální. Některé úlohy se také řeší na základě výukového textu, který publikujeme.

Abychom se vrátily trošku v tvému vývoji a postupu od věd přírodních k vědám společenským — co tě k tomu vedlo? Je zde nějaká konkrétní událost?

Sama nevím, a mám několik teorií. Jedna z nich je, že by to mohlo být mým příchodem do organizačního týmu VÝFUKu. V té době mě škola úplně nebavila a začala jsem si klást otázky, proč lidé na těchto seminářích jsou do učení zapálení a tato mimoškolní výuka mě baví. Začala jsem se tedy zajímat o to, jak by se dalo školství zlepšit z pozice středoškoláka a proto jsem se rozhodla vstoupit do ČSU (Česká středoškolská unie), která mě úplně pohltila a změnilo to mé směřování.

Karolína Letochová na akci ČSU

V rámci ČSU jsi se snažila vylepšit české školství — co konkrétně Tobě osobně na něm vadí?

Vylepšit české školství je asi trochu nadnesený pojem. Co mi tenkrát hodně vadilo na střední byla asi nějaká školní hierarchie ve vztahu žák — učitel a žák — škola, to, že jsme neměli ve škole žádné slovo v tom, co a jak se učíme a podobně. Kdybych měla říct, co mi na českém školství vadí teď, budou to asi především nerovnosti v přístupu ke vzdělání, které jsou v Česku veliké a dlouhodobě se je nedaří systémově řešit.

Karolína Letochová v reportáži Seznamu o úředních maturitách

Myslíš, že existuje nějaký magický recept, jak může středoškolák posunout české školství?

Učitelé často říkají, že nás něco musí učit, protože to říkají osnovy, nebo že něco ve škole musí takto fungovat, protože to říká Ministerstvo. Reálně ale mají učitelé i ředitelé obrovskou svobodu v tom, jak bude škola vypadat, jak a co se v ní bude učit a jakou roli v tom budou hrát studenti. Myslím, že je takovým posláním každého středoškolák snažit se o demokratizaci školství a o svém vzdělávání otevřeně a s respektem mluvit — ať už s jednotlivými učiteli nebo rodiči. Skvělá věc jsou také studentské samosprávy na školách, které v tomto mohou výrazně pomoci.

Je zde naopak podle tebe něco, v čem české školy vynikají a v čem by se od nás i mohli učit i v zahraničí?

Data ukazují, že české školství dělá velmi moc za velice malé množství peněz a myslím, že je to tím, že máme v Česku velké množství nadšených učitelů, kteří žáky podporují. To je určitě něco, v čem vynikáme.

V rámci ČSU jsi se také podílela na různých projektech, například jsi vyučovala sexuální výchovu ve vyloučených regionech. Jak přesně projekt probíhal?

Sexuální výchově jsme se v ČSU věnovali především ze systémového hlediska, snažili jsme se do prostoru vnášet idee o tom, jak by podle nás dobrá sexuální výchova měla vypadat a jaké výhrady máme k její stávající podobě. Snažili jsme se opírat jak o data, které o stavu sexuální výchovy v Česku máme, tak o třeba příklady dobré praxe ze zahraničí. Dělali jsme také sami svůj vlastní průzkum, který do debaty v českém kontextu přinesl mnoho nových dat a poznatků. Zároveň jsme pracovali i s dalšími organizacemi.

Já sama jsem poté sexuální výchovu vyučovala, a to pod organizací Konsent, která i metodiky, podle kterých jsem učila, vytvářela. Rozhodli jsme se zaměřit na vyloučené regiony, protože právě tam je stav sexuální výchovy většinou nejhorší, v zásadě se tam o těchto tématech nemluví a my jsme chtěli trochu probořit tohle tabu, což se nám podle mě podařilo. Ve workshopech jsme vždy dávali důraz hlavně na diskuzi s respektem, nikdy jsme neříkali, který názor je správný, spíše jsme pomocí aktivit pokoušeli žáky rozmluvit k tomu, aby si na svůj názor přišli sami.

Jak se ti o tomto v naší společnosti zčásti tabuizovaném tématu mluvilo?

Ze začátku to bylo určitě zvláštní, já sama jsem z rodinného prostředí ani školy nebyla zvyklá o těchto tématech mluvit. Když jsme potom s ČSU začali o sexuální výchově mluvit v médiích nebo na konferencích, bylo to určitě v něčem náročné. Postupem času se tohle celé ale odbouralo a mluvit o těchto tématech mi už postupem času přišlo úplně normální, občas se bojím, že o nich teď i v normálních konverzacích mluvím dost explicitně. I při vedení workshopů na školách jsme se ale snažili mluvit otevřeně, protože věříme, že to odbourá nějaké předsudky a pomůže třeba v komunikaci v partnerském životě.

Jak bys zhodnotila dopad tohoto projektu?

Myslím si, že ač jsme neusilovali o žádnou systémovou změnu nebo vědecký objev, na což jsem byla z předchozích aktivit zvyklá, bylo to vlastně strašně smysluplné. Od žáků i učitelů jsme měli veskrze skvělou zpětnou vazbu, cítili jsme, že se o tom třeba s žáky někdo ve škole baví poprvé, podařilo se nám zbořit nějaké mýty a předsudky týkající se třeba homosexuality, genderu nebo victimbamingu, za což nám samo žáci na konci workshopu sami děkovali.

Ty jsi také držitelkou bronzové a stříbrné Ceny Vévody z Edinburghu. Jakým cílů jsi se v rámci výzvy věnovala?

Věnovala jsem se běhání — nejdříve orientačnímu běhu, poté běhání jako takovému. I přes počáteční neúspěchy jsem měla velkou radost z toho, že můžu běhat po lese a hledat kontroly. Jako stříbrný cíl jsem si určila uběhnutí půlmaratonu a také jsem ho uběhla, z čehož jsem měla obrovskou radost. Dále jsem se učila francouzštinu a hrála divadlo, což byla určitě super zkušenost a naučilo mě to vyjadřovat se na veřejnosti. Dále jsem se věnovala dobrovolnictví a chodila jsem pomáhat do domova pro matky s dětmi v Olomouci.

Co osobně vnímáš za svůj největší úspěch, na co jsi nejvíce hrdá?

Nejvíce jsem hrdá na to, že jsem si našla to, co chci skutečně dělat. Považuji za svůj největší úspěch právě to, že to aktuálně mohu studovat a věnovat se tomu i nadále.

A do budoucnosti? Máš nějaký konkrétní cíl, co bys chtěla v rámci tvého zaměření dělat?

Mým ultimátním snílkovským cílem je změnit české školství, což je takový velice naivní a vágní cíl. Ráda bych se tématu školství ale profesně věnovala, ať už v podobě třeba pedagogického výzkumu, nebo evidence based policy makingu — navrhování opatření ve vzdělávání založené na dobré znalosti situace, analýze dat a kreativní hledání řešení. Zároveň bych určitě ráda nějakou část svého života učila, ať už na základní nebo střední škole, ale mám pocit, že do toho musím ještě hodně dospět.

Jaký je tvůj prozatím nejsilnější zážitek, na který budeš vzpomínat?

Můj nejsilnější zážitek je možná právě výhra ve Středoškolákovi roku, a to i když jsem nebyla na vyhlášení. Poté, co jsem přijela do Londýna jsem zjistila, že nakonec nemám kde bydlet, takže jsem první dva dny jen chodila na prohlídky bytů. Bylo to extrémně stresové období, takže když jsem se na jedné prohlídce dozvěděla, že jsem vyhrála, bylo to hodně bizarní a intenzivní.

Na závěr si nemůžeme neodpustit jednu otázku — co pro tebe znamená být Středoškolákem roku?

Znamená to pro mě především uznání od vrstevníků, kterého si strašně cením, už jen v kontextu toho, že jsem za ty roky měla čest poznat spoustu finalistů, kterých si vážím a obdivuju je a je pro mě čest být mezi nimi.

Karolína Letochová s Marií Šimůnkovou na Víkendovém setkání pro TOP25 finalistů soutěže Středoškolák roku

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně štěstí do budoucnosti!

Elena Musilová