Jak fungují TV kvízy a proč si povídáme s televizí?

Generace mileniálů, tedy ta generace do které patřím, vyrostla na sledování televizních kvízů. Chcete být milionářem, Hodina Pravdy, Taxík, tohle všechno byly pořady, které běžely v televizním prime time a byly vrcholem podvečerní rodinné zábavy. Proč nás doteď tolik baví televizní soutěže sledovat? Jak moc jsou konstruované tvůrci? A co má společného fandom Davida Lynche a AZ kvízem?

[embed]Guilty, ep. 4

O kvízech píšu proto, že mám sama velkou oblibu ve sledování nejrůznějších televizních soutěží a nekonečné lockdowny mě dokonce dostaly k tomu, že jsem začala luštit klasické křížovky v časopisech jako Chvilka pro tebe.

A musím přiznat, že jsem se u toho občas cítila jako stará paní a vlastně i trochu hloupě sama před sebou.Měla bych se přece raději věnovat jiným činnostem, které dělají “mladí lidé”.

Tohle vnitřní rozpoložení mě přivedlo k přemýšlení o tom, jak ageisticky (pozn. Ageismus je proces stereotypizování a diskriminace jednotlivců či skupiny lidí na základě jejich věku — ať už je to podceňování mladých lidí nebo stigmatizace stáří) se vlastně já sama dívám na křížovky, potažmo televizní soutěže. Přestože mě činnost luštění baví a uspokojuje, stejně jako koukání na Milionáře, staré díly Kolotoče nebo na českém trhu novou soutěž Na lovu, cítím se hloupě o tom s kýmkoliv mluvit, protože si připadám jako “důchodkyně”.

A slýchám na toto téma i spoustu “vtipných” připomínek. Přivádí mě to tak k teoretické otázce — Co je ale vlastně špatného na stárnutí? A proč jsou tyto činnosti spojovány se stářím? Hledáním odpovědi na první otázku se dnes nebudu zabývat. Myslím si, že ageismus je velmi komplexní společenské téma, o kterém by mohl taky vzniknout samostatný díl. Stačí se podívat, kolik reklam cílí na starší ženy a snaží se je přesvědčit o tom, že “stárnutí pleti je reálný problém” a že by si měly ideálně vyžehlit všechny vrásky, aby byly stále atraktivní a zachovaly si mladistvý vzhled.

To už se ale zase dostávám jinam. Jako odpověď na druhou otázku mi paradoxně v hlavě vyskakuje pozitivní stereotyp o stáří — tedy že staří lidé mají mnoho životních zkušeností a znalostí a proto jsou vlastně dobří ve všech televizních soutěžích i v luštění křížovek. Pojďme se ale posunout dál od tématu stáří a ageismu.

Dneska jsem se ale rozhodla nahlédnout na celkovou konstrukci televizních soutěží a zároveň se zamyslet nad tím, proč nás baví se na ně dívat (a proč je nám trapné to přiznat).

Důvodů, proč často nechceme přiznat, že sledujeme kvízy nebo luštíme křížovky je podle mě několik. Jeden už jsem zmínila výše. Tyto činnosti jsou zkrátka spojovány se stářím a naše více či méně ageistická společnost je nastavena na negativní vnímání stárnutí. V pozadí by ale mohl stát ještě další důvod, a to ten, že stejně jako televize samotná, byly i televizní kvízy považovány za nízkou formu kultury a zábavy. V televizních produkcích dokonce panovala (a možná dodnes panuje) jistá hierarchie.

“If you are rubbish, you work in quiz or game shows”

Pokud jste dobří, pracujete na filmech. Pokud jste o něco horší, děláte na dokumentech. Pokud je to ještě horší jste u sitcomu. A když jste totální “rubbish” (odpad) děláte na TV kvízech nebo reality tv. Zajímavé na tomto žánru je, že osciluje mezi nízkou a vysokou kulturou — mezi odsouzeníhodným a legitimním žánrem. Je na ně nahlíženo buď jako na něco, co nás vzdělává a učí, nebo jako na něco, co nabádá k nezdravému až gamblerskému chování a snižuje náš intelekt. (Mittel, 2007) Přispívá k tomu určitě fakt, že se jednotlivé formáty soutěží mohou velmi lišit — např. v The Price is Right, která běžela např. i na Slovenské televizi v doslovném překladu “Cena je správna” je důležité mít znalosti z tzv. běžného života — umět si tipnout, kolik stojí nová pračka nebo sedačka. Oproti tomu v AZ kvízu nebo O poklad Anežky České musíte mít až akademické znalosti z různých oborů či historie, což pořadům dodává jakousi auru superiority. Oba dva typy soutěží ale vždy kombinují vědomosti s diváckou atraktivitou. Ať už je to Marek Eben v historickém kostýmu nebo stroboskopická světla a nadšený projev moderátora u The Price is Right. Nedílnou každé soutěže součástí jsou samozřejmě ceny.

A jak píše televizní teoretik Jakub Korda (2013) — “Přestože byly televizní kvízy, respektive tradiční soutěžní pořady, u publik velmi populárním žánrem, je dnes těžké zkoumat jeho historii, protože samotnými televizemi nebyl považován za kulturně hodnotný a nedocházelo k jeho archivaci. ​​Například ve Spojených státech provozovatelé televizí smazali ze svých záznamů všechny kvízy až do 80. let. Jednoduše je nenapadlo, že by někoho někdy mohl zajímat vývoj tohoto segmentu populární televize.”

Přece jenom se ale na historii tv kvízů alespoň rychle podíváme.

Kvíz lze definovat jako „testování znalostí mezi jednotlivci nebo týmy zábavnou formou“. Může být vzdělávací a informativní a často zrcadlí prostředí školní třídy.

Jedním z prvních teoretiků, který soutěže začal zkoumat byl John Fiske, který žánr zasazuje do souvislosti se soap operami. Později se kvízy zabývá i Jason Mittel.

Stručná historie tv kvízů a jejich narativní struktura

V Americe bylo v roce 1987, když Fiske píše knihu Television Culture, ve které se mimo jiné zabývá právě tv kvízy, odvysíláno přes 300 nejrůznějších pořadů z tohoto žánru. Většina z nich byla vysílána přes den, mimo hlavní vysílací čas (prime time). Stávalo se ale, že se některé z těchto shows do hlavního vysílacího času dostaly a byly velmi kladně hodnoceny publikem a postupně se začaly stávat jedním z hlavních televizních žánrů.

Jejich počátky leží v rádiovém vysílání a ještě před časy rádií, ve společenských komunitních hrách. Jejich zakotvení v orální kultuře jim dodává jakousi životnost a jednoduše si taky tvoří silný interaktivní vztah s divákem. Toto ukotvení z nich ale zároveň dělá opomíjenou a odmítanou formu — a to zejména proto, že většina televizních kritiků pocházelo z řad literárních, a vyzdvihovali proto také televizní formáty, které z literatury vycházely. A přestože v pozadí kvízových show existuje narativní struktura, jejich základ spočívá v neliterárních formách her a rituálů.

Antropolog Claude Lévi-Strauss mezi pojmy hra a rituál rozlišuje. Tzv. hru definuje jako kulturní formu, kdy účastníci začínají jako rovnocenní a končí rozdělení mezi výherce a ty co prohráli, kdežto rituály podle něj spojují od počátku rozdílné skupiny a pomáhají jim dostat se na jednu úroveň, být vyrovnaní. Herní dynamika je tedy v tom, že z rovnocennosti přecházíme k rozdílnosti, u rituálů naopak z rozdílného přecházíme na rovnocenné / podobné.

TV kvízy jsou v tomto pojetí hrami, které nesou prvky rituálů a to zejména na začátku a na konci.

Například ve známém Riskuj je struktura pořadu následující: rituál — hra — rituál. Na začátku se soutěžící představí pomocí svých vlastností, jmen, koníčků, apod.

Toto představení se děje standardizovaně, všichni musí následovat jeden vzorec a tak dostává rituální formu, která soutěžící staví do role sobě rovných soupeřů.

Tato společná forma představení převládá nad individuálními rozdíly. Poté nadchází část “hry”, kde se ukazuje, že mají všichni rovnou příležitost, nikoliv však schopnost. Postupně se odhaluje nerovnost ve schopnostech jednotlivých soutěžících, kdy je na konci ten nejschopnější prohlášen vítězem.

Poté nastává opět část “rituální”, kdy je vítěz postaven na stejnou úroveň jako “question master” — tedy ten, kdo pokládá otázky (v našem případě Jan Rosák), a stává se tak nositelem symbolické společenské moci.

Pro odlehčení: Příklad rituálního představení v Kolotoči

[embed]Kolotoč, rituální představení soutěžících

Fiske k této struktuře poznamenává, že zde jasně vidí rysy kapitalistické ideologie. Lidé jsou nejprve konstruování jako individuality, ale se stejnou příležitostí. Postupně se pak ukazuje, kdo je zdánlivě “přirozeně lepší” a má šanci vyhrát. Struktura také podle něj kopíruje západní vzdělávací systém, kdy všichni studenti začínají jakoby na stejné úrovni, ale jen ti, kteří mají přirozené dovednosti, dokáží projít zkouškami a vypadají jako kvalifikovaní pro vysoce placené práce a pozice s vyšším sociálním kapitálem a vlivem. Takováto ideologie vyvozuje, že sociální či třídní rozdíly existují (zdánlivě) “od přírody”, automaticky, a naturalizuje tak třídní systém, který se i jeví jako přirozený.

Vraťme se teď ale na chvíli zase k historii.

Televizní kvízy se původně vyvinuly z kvízů rádiových ve 40./50. letech 20. století. S transformací do televize vzrůstala i konkurence a kompetitivita, což se odrazilo na výšce finančních odměn pro soutěžící. Např. americká soutěž, která se v rádiu jmenovala podle výšky možné výhry “Otázka za 64 dolarů” byla do televize přetavena v “Otázku za 64 000 dolarů”.

Postupný nárůst takovýchto finančních odměn byl však v Americe kritizován. Některé autority dokonce soutěže nazývaly „Cynickým zneužíváním chamtivosti střední třídy.“ (Himmelstein, 1984: 271) Další zase mluvili o tom, že soutěže slibují okamžitou spásu ve formě nehorázného spotřebního konzumu (Barris as cited Himmelstein, 1984: 270). Podle některých kritiků kvízové pořady odkrývají materialistické představy konzumní společnosti a tužby mas a romantizují konzumerismus. (Conrad, 1982: 88) Např. jedna rádiová Americká show byla kritizována za to, že je “neamerická”. Moderátor v ní volal náhodným lidem ze seznamu, pokud to zvedli, položil jim jednu otázku a pokud odpověděli, dostali peníze. Američany podobná praxe urážela, protože někteří lidé “dostali peníze bez toho, aby se pořádně snažili.” (Mittel 2003: 35)

Počátky quiz shows v rádiu (USA)

Jak už bylo řečeno, kvízové pořady, oblíbené pro svůj neformální pocit a začlenění obyčejných lidí, mají počátky v rádiu. Program rádia se na počátku 30. let se skládal téměř výhradně z hudby a komedie a završovaly jej telenovely, představení zpěváků, zprávy, komentáře či sportovní události. Během krize se ale kvízy uchytily. Oblíbené big-bandové show, sportovní vysílání a dokonce i telenovely byly transformovány tak, aby se z nich nějakým způsobem staly pořady soutěžní.

Do roku 1940 bylo ve vysílání na 50 kvízových pořadů a než čtyřicátá léta skončila, vysílalo se jich cca 200.

Manel v Information Please

Jedním z nejpopulárnějších pořadů byl *„Information, Please“,* který vyzýval posluchače, aby posílali otázky panelu odborníků. Když na otázku odpověděli špatně, dostal posluchač finanční odměnu. Pořad běžel 14 let a často je zmiňován nejen pro svou popularitu, ale také integritu. V této době se totiž pořady do rádia dostávaly zejména 2 způsoby — buď jste měli známého sponzora, který byl do show zapojen anebo jste byli financování producenty.

Producent pořadu “Information, Please” si tak získal obdiv, když z vysílání vyhodil společnost Reynolds Tobacco Company, která zveřejnila sérii nepravdivých reklam a také požadovala, aby účastníci pořadu kouřili její cigarety.

S druhou světovou válkou pak přichází pauza a kvízy se do rádii vrací až po roce 1945 a v 50. letech se dostávají do televize.

První velký televizní hit *“The $64,000 Question,”* byl inspirován rádiovým pořadem “Take It or Leave It,” který nabízel postupné získávání peněžních cen, kdy soutěžící mohl dojít až k finální hlavní ceně 64 dolarů. Cowan tušil, že 64 dolarů by nebylo pro nové televizní diváky atraktivní a tak k ceně přidal 3 nuly. Nutno dodat, že 64 000 dolarů byla v 50. letech neskutečná spousta peněz. Musíme si uvědom it, že v této době strojaři vydělávají 4000 dolarů ročně. I díky této odměně se tak show stala obrovským hitem, lidé psali do televize dopisy, aby se mohli zůčastnit a pořad tak otevřel cestu dalším. (pbs.org: The Rise of TV shows)

V 50. letech ale v herním průmyslu nastal jeden velký zvrat. Do historie se vepsal jako “The Quiz Show Scandal”.

Velký kvízový skandál — jak faktuální je faktuální televize?

“The $64,000 Question” se stala fenoménem amerických obrazovek. Žádný program nenalákal tak velký počet diváků za tak krátkou dobu — 47 milionů lidí za 10 týdnů. Zajímavostí je, že v době, kdy byly tv kvízy jako tento, nebo Twenty One a Tic Tac Dough ve vysílání, klesala v ulicích kriminalita a taky návštěvnost divadel.

Diváky ale nenapadlo, že televizní kvízy nejsou tak úplně poctivé. Mnoho z nich bylo totiž zmanipulovaných. Zpočátku byly populárním soutěžícím dávány jednodušší otázky. Později došlo dokonce k tomu, že producent pořadu Twenty One, Dan Enright, nesnesl snižující se sledovanost jeho pořadu a začal dávat soutěžícím dopředu odpovědi, aby jej zatraktivnil. A aby byla celá show přesvědčivá, osobně tyto soutěžící před natáčením koučoval. Učil je, kdy mají koktat, kdy si mají otírat zpocená čela, kousat se do rtu a dokonce i, jak se mají oblékat.

Nejznámějším z těchto soutěžících byl Charles Van Doren. Mladý muž, který měl vyvolat mezi diváky senzaci.

Na celý podvod se ovšem brzy přišlo a když vyšetřování Kongresu potvrdilo, že byl Van Doren podvodník, Američané se cítili naštvaní a zrazeni.

O celém skandálu byl v roce 1994 natočen film s názvem *Quiz Show*.

Jaké otázky zazněly ve skandální show? Otestujte si, jestli byste vyhráli na webu PBS.

Mimochodem, podobný skandál se odehrál v roce 2001 v britské mutaci jedné ze světově nejpopulárnějších soutěží Chcete být Milionářem? Hlavním aktérem byl Charles Ingram, kterému jeho komplici v publiku radili obyčejným kašláním. HBO o tom v roce 2020 natočilo napínavou minisérii.

Také český Milionář má za sebou skandál, jak píše časopis *Forbes*. Účastník jménem Karel Lupoměský vysoudil na Nově odškodné ve výši tří milionů korun. Znění jedné z otázek mělo totiž dvě správné odpovědi. Lupoměský označil jednu z nich, a přesto vypadl.

A když jsem se zabývala celým tímto televizním “podvodem” a pohoršením diváků, nemohlo mě nenapadnout, jak málo si připouštíme, že jsou televizní soutěže konsturovaným pořadem, který se jen tváří autenticky.

Konstrukce kvízů

Kvízy můžeme zařadit do kategorie tzv. “faktuální televize”. Jak píše Korda (2013) — “Musíme však mít na paměti, že faktuální pořady jsou, stejně jako ty fikční, výsledkem tvůrčí konstrukce televizních tvůrců, rozdíl je pouze v míře konstruovanosti. Kvízy nám také mohou být příkladem, jak je hranice mezi fikční a faktuální televizí tenká a jak tyto dvě kategorie mají tendenci se vzájemně ovlivňovat a obohacovat své formální postupy.”

Podobně je to u dokumentů, kde máme pocit, že se jedná o zachycení objektivní reality, což ale ve skutečnosti nelze — autoři si vždy vybírají, co zaberou, kdy, z jakého úhlu a do jakých souvislostí informaci vloží apod.

Kvízy jsou mimo jiné přirovnávány k soap operám. Např. již zmíněný Fiske podobnost mezi žánry spatřoval zejména v tom, že mají oba kořeny v rozhlase, vysílají se ve dne (alespoň ze začátku tomu tak bylo), jsou stylově excesivní, stávají se předmětem parodií a taky že k nim televizní kritika zaujímá nepřátelský postoj. (Fiske, Korda)

Podle Jamese Mittela zase kvízy udržují neustále napětí mezi edukativní a zábavnou funkcí. V současné době je žánr asociován především s oblastí zábavy a reálná společenská a kulturní prestiž je skutečně z dnešního pohledu výsadou rané televize. V rychlosti ještě zmíním, že kvízy řadí do třech kategorií:

1. Otázky a odpovědi. Zkoumají intelektuální potenciál hráčů, lze v tomto smyslu vnímat určitý edukativní potenciál této varianty. Jsou zaměřené na faktické a objektivní znalosti, vyznačují se také spíše skromnými odměnami.

2. Stunt show. Role intelektu je zde umenšena, místo zodpovídání objektivních otázek jsou předmětem spíše inscenované úkoly. Velký prostor je tu vyhrazen humoru. Hráči jsou například symbolicky „ponižováni“ při špatné odpovědi. Výhrou nebývají zpravidla peníze, ale odměny s určitou symbolickou hodnotou (luxusu, přepychu apod.).

3. Peněžité odměny. Tato varianta spočívá v potenciálním zisku „ohromující“ sumy peněz, která překračuje možnosti běžných pracujících lidí nižší a střední třídy.

Knowledge factor

Fiske se ve své knize poměrně dlouze zabývá televizními kvízy jako metaforou pro dělení společenské moci, která jde podle něj a Bourdieuho ruku v ruce s věděním. Kvízy totiž využívají míru vědomostí jednotlivců, aby je rozdělila mezi výherce a prohravší. Tyto vědomosti poté ještě dělí na několik kategorií, kde mezi základní patří “faktuální” či “akademický” typ vědění a poté “general knowledge”, tedy jakýsi “selský rozum”, znalosti na které nepotřebujete akademické vzdělání.

Soutěžení, narace, divák a jeho oslovení

Televizní kvízy podle Kordy mají v zásadě tento půdorys:

– cílem je předčit protivníka (ať už je to quiz master nebo ostatní soutěžící)

– dělí se do několika segmentů či kol

– mají předem jasně daná pravidla,

– jsou zde přítomni „arbitři“, kteří dohlížející na jejich dodržování

– mají přítomné fanoušky

“Televizní kvíz coby sociální událost neexistuje mimo televizní svět a tato konstruovanost se vyjevuje na mnohých dalších úrovních. Tou první může být aura autoritativního moderátora, jehož pozice vůči sociálním aktérům je vždy dominantní. Je to vševědoucí guru mající moc udávat řád, mít kontrolu nad časem pořadu atd. Přítomný moderátor s sebou samozřejmě přináší i specifický mód oslovení televizního diváka. Televizní kvíz je typickým příkladem přepínání mezi přímým a nepřímým oslovením diváka.” (Korda, 2013)

Korda se dále ve svém pojednání o kvízech zaobírá vztahu diváků směrem k soutěžícími a nazývá jej schizofrenickým. Uvažovaná pozice vůči divákům může být podle Kordy dvojí:

“a. Sociální aktér reprezentuje diváky v televizním světě.

Hráč je jedním z nás, běžný smrtelník, který přichází do televizního prostředí, a moderátor (a jeho úkoly) jsou mu soupeřem, antagonistickým prvkem. V tomto smyslu dochází k alianci mezi divákem a sociálním aktérem, některé soutěže toto akcentují zapojením možné nápovědy od diváků doma (přítele na telefonu) či ve studiu.

b. Sociální aktér je divákův soupeř.

Některé formální postupy televizních producentů i promluvy moderátora povzbuzují televizní diváky, aby se sociálním aktérem současně soupeřili, tedy například aby se snažili odpovědět na otázku dříve než on. Tato forma participace diváka na pořadu ze sociálního aktéra činí protivníka. Je až překvapivě běžné nahlas promlouvat směrem k televizi.

Jedním z typických pořadů, který tuto interakci vybuzuje, jsou právě televizní kvízy, které mnoho diváků aktivizují do té míry, že nahlas vykřikují své odpovědi směrem k obrazovce. Jedná se o projev vybudovaného „parasociálního“ vztahu mezi divákem a aktéry. Tento vztah ale není automatický, je skutečně pečlivě budovaný mnohými televizními kódy — přímým oslovením diváků či zmnoženými rétorickými figurami moderátorů, které nás diváky vedou k participaci („schválně, co si myslí diváci doma u obrazovek“ atd.).

“Televizní kvízy tedy můžete vnímat jako žánr, který je schopen těžit z postupů dramatických forem. Součástí výstavby televizního kvízu jsou totiž takové postupy jako:

– stanovení narativní hádanky (kdo bude vítěz tohoto kola, celé soutěže?),

– pojmenování antagonisty, překážek vedoucích k výhře,

– stupňování napětí,

– úbytek/selekce protagonistů,

– příslib happy endu.

Toto nám může být příkladem, jak je hranice mezi fikční a faktuální televizí tenká a jak tyto dvě kategorie mají tendenci se vzájemně ovlivňovat a obohacovat své formální postupy.” (Korda, 2013)

Mizanscéna: Milionář a Batmanova jeskyně

Mizanscéna, tedy to, jak vypadá a působí prostředí celé soutěže, má obrovský vliv na dramatičnost. Viditelným trendem je futuristické studio, které má symbolicky vyjadřovat možnosti „fantastické výhry“ otevírající dveře k netušené budoucnosti. Například známé studio soutěže Chcete být milionářem se až nápadně podobá Batmanově jeskyni.

Batcave

Soutěžní studio v “Milionáři”

Pro kvízy je typické uspořádání soutěžně-konverzační arény s důrazem na spektakulární nástup moderátora či soutěžících.

Toho si můžeme všimnout jak u již zmíněného Milionáře, tak i u současně vysílané soutěže “Na lovu” (původně britský formát The Chase). Zde hrají v týmu “běžní soutěžící z lidu” (kterým se zde říká ovce) proti jedinci — “lovci”, což je jeden ze 4 předem vybraných “intelektuálů” (jedná se opravdu o lidi z akademických řad, mezi lovci sedí např. zaměstnanec v Historického ústavu Akademie věd), který je prezentován jako někdo, kdo ví skoro všechno a není jednoduché jej porazit. Obě strany pak odpovídají na stejné otázky a soupeří proti sobě.

Soutěž Na lovu (TV Nova)

Soutěžně konverzační aréna zde ale jasně vymezuje hierarchii mezi těmito dvěma stranami. Nástup lovce je vždy oznámen větou “lovec přichází” a doprovázen dramatickou hudbou a světly a taky změnou barvy světel na rudě červenou (po celou dobu jinak vidíme modrou). Lovec je taky usazen vysoko nad celou arénou a shlíží na ovce dolů. To, jak je o něm hovořeno a také to, jak vypadá, je pečlivě konstruováno. Lovci na sobě mají “profesorské oblečení” a někteří z nich i brýle, které mají značit intelekt. Na začátku také žoviálně prohodí pár hodnotících vět o protihráči a komentují své odpovědi na otázky. A také jejich přezdívky mají značit jakousi intelektuální nadřazenost. Ovce se zde utkávají s Kalkulátorem, Doktorem Vševědem, Panem Lišákem a Kvízovou dámou (aspoň jedna žena tam je).

Pojďme si teď pustit ještě příklad, kdy mizanscéna dokresluje napětí v soutěži. Nejde ale o příklad ze soutěže Na lovu, ale z “Pálí vám to.”

[embed]

Sami jste mohli slyšet, jak moc udělá pro navození napětí a stresu zvukový odpočet a dramatická hudba, který se s každou sekundou ještě více dramatizuje. Tvůrci použili také zvuk simulující výrazný tlukot srdce. Podobným stylem funguje i vizuál. V celém sále jsou ztlumená světla, důraz je kladen pouze na soutěžící, diváci sedí jakoby ve tmě.

Proč se vlastně díváme na kvízy

Známí mediální teoretikové McQuail, Blumler, and Brown v roce 1972 podnikli výzkum ve kterém zkoumali, jak lidé “používají” TV kvízy, jak se k nim vztahují a co je na nich baví. Z průzkumy jim vyplynulo, že diváci používají kvízy převážně následující způsoby:

Sebehodnocení

Diváci jsou spokojeni s tím, že mohou zjistit něco o svém intelektu. Často uváděli, že se „Mohli srovnat s odborníky“ a taky, že se „Smějí chybám soutěžících“. Srovnávají se jak se soutěžícími, tak s takzvaným quiz masterem (k tomu může docházet např. v soutěži Na Lovu, kde lovec nepokládá otázky, ale odpovídá na ně stejně jako soutěžící a stává se tak jakýmsi antagonistou celé hry).

Základ pro sociální interakci

Kvízy bývají jakýmsi „sdíleným rodinným zájmem“ (McQuail, 1979: 150), kde může celá rodina spolupracovat a něco sdílet. Společně tedy kvízy sledují, předhánějí se mezi sebou, kdo dřív odpoví apod.

Eskapismus

Samotná existence soutěže a její sledování nabízí určitou formu eskapismu, tedy úniku od všedních starostí. Toto použití má většina populárních pořadů společné, netýká se jen TV kvízů. (McQuail, 1979: 151)

Edukace

Kvízy podle některých diváků napomáhají stimulovat myšlení a považují jejich sledování za proces sebezdokonalování, kde si mohou vyzkoušet a posoudit své dovednosti ve vztahu k uchazečům. Blumer, McQuail a Brown pak tvrdí, že diváci z vyšších socioekonomických skupin, kteří měli pravděpodobně lepší vzdělávací příležitosti, používají kvízy k ověření a testování svých znalostí, zatímco ti z nižších skupin je používají jako důkaz, že jsou stejně nebo podobně chytří jako soutěžící. (McQuail, Blumler and Brown as cited Morley, 1982:149)

Co má společného fandom Lynche a TV kvízů?

Tento poslední typ použití TV kvízů mě přivedl k zamyšlení nad tím, na kolik někteří otázaní diváci tvrdili pravdu, tedy že opravdu věří, že kvízy mají edukační potenciál, a nakolik jen nechtěli přiznat, že sledují kvízy z čistého potěšení (a to klidně jen sami před sebou) nebo proto, že chtějí divákům u stejné obrazovky ukázat, jak jsou vzdělaní a v něčem i nadřazení, tím, že vykřikují správné odpovědi.

A trochu mi to celé připomnělo fandom (tedy fanouškovskou základnu) režiséra Davida Lynche, do které se sama řadím. Lynchovy filmy i seriály jsou velmi snové a často těžko uchopitelné a mnohdy zkrátka nepochopitelné, pro někoho možná až samoúčelně a zbytečně artové. Část fandomu si ze všech těchto prvků dokáže dělat legraci a dokáže být v tomto ohledu sebereflexivní. Zároveň ale někteří lidé mají požitek z toho, že dokáží (nebo si to alespoň myslí) rozklíčovat (možná zdánlivou) složitost Lynchova světa a veškerých podivných symbolů v jeho filmech a dostává se jim tak pocitu jakési nadřazenosti. Já jsem ten/ta, kdo odhalil pravou interpretaci Mazací hlavy a jsem proto lepší, než vy ostatní, kteří sledujete “jednoduché” televizní Twin Peaks. Podobně jako se mohou cítit kvízoví vzdělanci vykřikující odpovědi u AZ kvízu.

Musím se přiznat, že já osobně to taky dělám. Taky říkám nahlas odpovědi a to i když sedím u obrazovky sama a vytáčí a mám radost, když odpovím správně, ale vlastně nepociťuji pocit nadřazenosti. Poháníme mě spíš jakási pro mě přirozená soutěživost a potřeba být co nejlepší.

Máte to podobně?

Zdroje:

BLUMER, J. & KATZ, E. (1974): The Uses of Mass Communications. London: Sage Publications.

BUTLER, Jeremy. 2007. Television: Critical Methods and Applications. Mahwah and London: Lawrence Erlbaum Associates.

CORNER, John. 1995. Television Form and Public Address. London: Edward Arnold.

CORNER, John. 2010. ‘Analysing Factual TV: How to Study Television Documentary’, in Creeber, Glen (ed.). Tele-visions: An Introduction to Studying Television. London: BFI, s. 60–73

FISKE, John. Television Culture: Popular Pleasures and Politics. Methuen, 1987. ISBN 9780415042840.

HOERSCHELMANN, Olaf. Rules of the game: quiz shows and American culture. Albany: State University of New York Press, 2006. ISBN 0791468097.

KORDA, Jakub. Úvod do studia televize 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978–80–244–3611–1.

MASON, Virginia. What Do We Learn from Television Quizzes?. 1994.

MCQUAIL, D. (1979): Sociology of Mass Communications. Harmondsworth: http://www.aber.ac.uk/media/Students/vzm9301.html

MORLEY, D. (1992): Television, Audiences and Cultural Studies. London: Routledge.

NEWCOMB, H. (1982): Television — The Critical View. Oxford: Oxford University Press

The Rise of TV Quiz Shows [online]. USA: PBS [cit. 2021–11–20]. Dostupné z: https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/quizshow-rise-tv-quiz-shows/

The Quiz Show Scandal [online]. USA: PBS [cit. 2021–11–20]. Dostupné z: https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/films/quizshow/